Článek
Na úřad práce jsem jela hned ráno, jakmile mi skončila smlouva, protože jsem chtěla mít evidenci vyřízenou co nejdřív a nemuset to dál řešit. Předem jsem si hledala informace na webu, ale nenašla jsem nic, co by mi jasně řeklo, že je potřeba se objednat online. Spíš jsem z toho měla pocit, že když přijdu osobně s potřebnými papíry, bude to nejjistější. Všechno jsem si proto připravila doma do desek, zkontrolovala občanku, potvrzení od zaměstnavatele i další dokumenty a odcházela jsem s tím, že to bude záležitost na jedno dopoledne.
Čekání, které nikam nevedlo
Když jsem tam přišla, už na chodbě bylo dost lidí. Bylo vidět, že se neodbavuje zrovna rychle a že se tam čeká delší dobu. Sedla jsem si a říkala si, že když už jsem dorazila, nemá cenu to vzdávat a odcházet. Počkám, ať to trvá, jak chce. Jenže čas se vlekl mnohem víc, než jsem čekala. Lidé kolem byli očividně otrávení, občas někdo vstal a šel se zeptat, jestli se fronta vůbec posouvá, a pak se zase vrátil na místo. Nikdo moc nemluvil, spíš tam panovala taková únava z toho, že člověk neví, za jak dlouho se dostane na řadu. Po nějaké době jsem přestala sledovat hodiny a jen seděla s deskami na klíně.
Na řadu jsem se dostala až skoro po třech hodinách. Paní za přepážkou působila unaveně a hned mi oznámila, že evidenci ten den vyřizují jen lidem, kteří jsou objednaní předem, a bez online termínu mě nevezmou. V tu chvíli mě zarazilo hlavně to, že jsem tu informaci nedostala hned na začátku, když jsem přišla. Celé dopoledne jsem tam tedy seděla a čekala na něco, co se stejně nemohlo vyřídit. Nešlo ani tak o samotné pravidlo, jako spíš o to, že jsem to zjistila až ve chvíli, kdy jsem se konečně dostala na řadu.
Ani osobně, ani přes web
Ještě jsem se zkusila zeptat, jestli mě může rovnou objednat ona, když už jsem tam osobně a všechny podklady mám s sebou. Řekla, že to nejde, a posunula mi přes přepážku papírek s adresou webu a krátkým návodem, jak se objednání dělá. Bylo vidět, že podobnou situaci řeší opakovaně a jede podle nastaveného postupu. Já jsem v tu chvíli byla naštvaná, ale zároveň mi bylo jasné, že hádka nic nezmění. Za mnou už navíc čekali další lidé, takže jsem si ten lístek vzala, posbírala věci a odešla.
Sedla jsem si venku před budovou a rozhodla se, že to udělám hned přes mobil. Nechtěla jsem riskovat, že to nechám na doma, pak na to zapomenu nebo mezitím zmizí volné termíny. Otevřela jsem stránku z papírku a chvíli čekala, než se načte. Nakonec mě pustila do formuláře, takže jsem měla pocit, že to přece jen ještě ten den posunu aspoň o kus dál. Začala jsem vyplňovat potřebné údaje, ale po pár minutách stránka spadla. Chvíli jsem jen koukala na displej a čekala, jestli se to samo neobnoví, ale nic se nestalo.
Když člověk udělá všechno správně
Zkusila jsem to znovu. Pak ještě jednou. Pokaždé to dopadlo skoro stejně. Buď se stránka sekla, nebo mě po delší prodlevě hodila zpátky na začátek, takže jsem musela všechno otevírat znovu. Seděla jsem tam s deskami v ruce a v hlavě mi docházelo, že po třech hodinách čekání nemám hotové vůbec nic. Nepřišlo mi to jako nějaká výjimečná katastrofa, spíš obyčejně nepříjemná situace, kdy člověk dělá všechno podle sebe správně a stejně se nikam neposune. Nakonec jsem si aspoň pohlídala, do kdy to musím stihnout, a přestala to dál lámat přes koleno.
Domů jsem odcházela s tím, že to večer zkusím znovu z počítače, kde snad bude formulář fungovat líp než na mobilu. Byla jsem unavená hlavně z toho zbytečně stráveného času. Kdybych od začátku věděla, že bez online termínu nemá cenu tam chodit, zařídila bych se jinak a ušetřila si celé dopoledne. Takhle jsem měla pocit, že jsem vlastně jen oběhla kolečko od čekání k papírku s návodem a zase zpátky domů. Večer jsem si proto všechno znovu připravila vedle počítače, nastavila si připomínku, ať to neodložím, a brala to už jen jako další věc, kterou je potřeba dokončit, i když to nejde tak jednoduše, jak jsem čekala.
