Článek
Seděl jsem se psem před denním centrem a čekal, až otevřou. Bylo chladno a oba jsme byli po noci venku unavení. Do noclehárny ho nevezmou, takže když nemám kam jít jinam, zůstáváme spolu venku. Na něm už to tenkrát bylo znát víc než jindy a mně z toho nebylo dobře. Věděl jsem, že ten den musím zkusit sehnat aspoň něco navíc, abych koupil žrádlo a nějakou deku, protože takhle jsme to táhli už delší dobu a nebylo to dobré.
Pak se všechno seběhlo rychle
Pak u obrubníku zastavila hlídka městské policie a s nimi byla i jedna pracovnice. Začali řešit, komu ten pes patří a kde s ním spím. Chtěli po mně očkovací průkaz, jenže ten jsem u sebe neměl. Před časem mi někdo vzal tašku a s ní zmizely i věci, které jsem normálně nosil s sebou, včetně toho průkazu. Řekli mi, že bez něj a v tom stavu, v jakém pes je, ho takhle nechat nemůžou a že ho odvezou do útulku na kontrolu. Šlo to rychle. Než jsem si to celé srovnal v hlavě, dali ho do auta a odjeli.
Řekli mi aspoň, do kterého útulku ho vezou, tak jsem tam šel hned za nimi. Nechtěl jsem, aby někam zmizel a já nevěděl, co s ním je. V útulku mi vysvětlili, že jestli ho chci zpátky, musím uhradit vyšetření a pobyt, a protože nemám průkaz, bude se muset dořešit i očkování. Nebyla to částka, ze které by se jiný člověk složil, ale pro mě to v tu chvíli bylo moc. Stál jsem tam a počítal si v hlavě, co mám a co nemám, a bylo mi jasné, že to sám z kapsy nedám. Měl jsem z toho pocit, že v tom hraje roli i to, že nemám kde bydlet a všechno kolem mě působí hned hůř.
Když nestačilo ani to, co dali známí
Vyšel jsem ven, sedl si na lavičku a vysypal kapsy. Prošel jsem všechno, i místa, kde už jsem dopředu věděl, že nic nebude. Měl jsem jen pár drobných. Tak jsem obešel lidi, které znám z centra, a zkusil jsem poprosit o půjčení. Nebylo mi to příjemné, ale v tu chvíli jsem řešil jen to, abych ho dostal ven ještě ten den. Jeden chlap mi dal pár korun, jedna pracovnice mi ze svého přidala stovku. Byl jsem za to rád, jenže když jsem si to zase přepočítal, pořád to nestačilo. A tehdy mi došlo, že už mi nezbývá nic jiného než si stoupnout někam ven a prosit i cizí lidi.
Šel jsem před obchod a chvíli tam jen stál. Měl jsem pocit, že se hanbou propadnu, protože takhle nahlas o peníze jsem prosil málokdy. Většinou se člověk snaží nějak protlouct, něco obejít, něco vydržet. Tady to nešlo. Nevykládal jsem žádné historky a nic jsem nepřikrášloval. Říkal jsem jen to, co se stalo, že mi odvezli psa do útulku a že ho chci dostat zpátky. Většina lidí prošla kolem, pár se na mě ani nepodívalo, ale sem tam někdo hodil drobné. Jedna paní mi dala i větší bankovku. Během odpoledne se to pomalu nasčítalo a já najednou viděl, že jsem skoro na celé částce. Úplný zbytek jsem pak složil z drobných, které jsem měl u sebe od rána.
Ještě před zavíračkou jsem se do útulku vrátil. Zaplatil jsem všechno, co po mně chtěli, a podepsal papír o převzetí i o tom, že musím dořešit očkování. Upozornili mě, že když se ta situace bude opakovat, můžou mi ho vzít znovu. Už jsem se nehádal, na to jsem byl moc vyčerpaný a hlavně jsem chtěl, aby mi ho vrátili. Když ho přivedli, byl vyplašený, ale hned mě poznal a přitiskl se ke mně. V tu chvíli ze mě spadlo to nejhorší. Šel jsem pryč s úlevou, že ho mám zase u sebe, ale zároveň jsem věděl, že takhle už to dál nejde. Kvůli němu jsem musel začít řešit aspoň nějaké jistější místo, kde nebudeme zase čekat, co se stane další ráno.
