Článek
Byl pátek odpoledne a já stála v kuchyňce v práci s hrnkem v ruce, zatímco kolem mě už ostatní řešili, kam půjdou po práci a co mají v plánu na víkend. Někdo navrhoval bar, někdo večeři, někdo výlet. Byla to taková ta běžná konverzace na konci týdne, kdy už jsou všichni trochu myšlenkami jinde. Já jsem po celém týdnu měla hlavu plnou lidí, schůzek, zpráv a drobných reakcí na všechno možné. V tu chvíli jsem se netěšila na žádný program, ale hlavně na to, že přijdu domů a bude tam klid. Jedna kolegyně se mě zeptala, jestli jdu s nimi, nebo jestli mám na víkend něco vymyšleného. Ví, že se k nim někdy přidám, takže to nebyla jen zdvořilostní otázka.
Stejné slovo, jiný význam
Řekla jsem jí, že dnes ne a že na víkend vlastně nic nemám. Nemyslela jsem to nijak smutně ani odevzdaně, spíš naopak. Byla jsem ráda, že nic nemusím zařizovat, nikam se přesouvat ani se na nic ladit. Jenže hned z její reakce jsem měla pocit, že si to vyložila úplně jinak, než jak jsem to myslela. Jako bych říkala, že jsem zůstala bez plánu a teď je mi to líto. Začala mě hned přemlouvat, ať jdu aspoň na chvíli, že přece nemusím být celý večer doma. Nebylo to nepříjemné, spíš automatické. Jen jsem najednou cítila, že mluvíme každá z jiného místa.
Pak se mě zeptala, jestli mi nevadí být sama tak často. Odpověděla jsem jí: „Užívám si samotu.“ Řekla jsem to normálně a klidně, bez potřeby se hájit. Nepůsobilo na mě, že by to myslela zle nebo že by do mě chtěla rýpat. Spíš jí to opravdu nešlo dohromady. Zkusila jsem jí vysvětlit, že pro mě samota není trest ani nějaká nouzová varianta, když zrovna nikdo není po ruce. Je to odpočinek. Stav, kdy nemusím mluvit, reagovat, být příjemná, pohotová nebo se jakkoli přizpůsobovat. Po dnech, kdy jsem pořád mezi lidmi, je to pro mě způsob, jak se srovnat.
Co si pod samotou představujeme
Chvíli se na mě dívala a pak se zasmála, že by se z toho zbláznila. Do toho se přidal ještě kolega s poznámkou, že bych si měla najít nějaký program. V té chvíli mi docvaklo, že si pod samotou nejspíš představují něco úplně jiného než já. Spíš prázdno, nechtěné ticho nebo stav, kdy člověk nemá s kým být. Já v tom ale nic takového neviděla. Jen potřebu být chvíli bez dalšího podnětu. Nepřišlo mi, že by mě chtěli shazovat, ale bylo zjevné, že si moje „nic neplánuju“ přeložili po svém. A já jsem najednou viděla, že se bavíme o dvou dost odlišných věcech, i když používáme stejné slovo.
Ještě chvíli jsem to zkoušela popsat jednodušeji, že mi úplně stačí čaj, knížka a klid. Ale na jejich pohledu to nic nezměnilo. Bylo vidět, že pro ně je to málo nebo aspoň něco, co by oni sami nechtěli. Tak jsem to dál nerozváděla. Jen jsem přikývla a nechala to být. Neměla jsem potřebu někoho přesvědčovat, že mi je dobře, ani vysvětlovat vlastní víkend jako něco, co potřebuje obhajobu. Ta debata vyšuměla stejně rychle, jako vznikla, a zase se přešlo k tomu, kdo kam půjde a v kolik.
A pak přišel ten klid
Když jsem pak odcházela z práce, šla jsem rovnou domů a cestou se ještě stavila v obchodě pro pár věcí na večeři. Už během té cesty jsem cítila, jak ze mě pomalu padá napětí celého týdne. Nemusela jsem nic stíhat. Nemusela jsem být ještě chvíli společenská jen proto, že je pátek a tak se to nějak čeká. Nikdo po mně nic nechtěl, nikomu jsem nemusela odpovídat, nic domlouvat. Když jsem za sebou doma zavřela dveře, byl to přesně ten moment, kvůli kterému jsem odmítla jít ven. Ne z trucu, ne proto, že bych neměla co dělat, ale proto, že jsem přesně tohle potřebovala.
Udělala jsem si čaj, sedla si do ticha a chvíli jen koukala z okna. Ta krátká debata z práce mi ještě proběhla hlavou, ale už mě nijak nerozhodila. Spíš jsem si znovu uvědomila, jak snadno se může stát, že stejnou věc každý chápe jinak. Pro ně bylo „být sama“ něco, čemu je lepší se vyhnout. Pro mě to ten den byla nejpříjemnější představa z celého týdne. A vlastně mi stačilo, že to vím já. Nemusí to dávat smysl každému, kdo se mě zeptá, co dělám o víkendu. Mně stačilo sedět doma s čajem v ruce a cítit, že jsem přesně tam, kde chci být.
