Článek
Do nemocnice jsem dorazila někdy kolem desáté dopoledne. Břicho mě bolelo už druhý den, ale to ráno už to nešlo přebít práškama ani tím, že „to nějak vydržím“. Praktický doktor mě po krátkém vyšetření poslal na chirurgii, prý radši, pro jistotu. V nemocnici jsem absolvovala klasické kolečko – kartička pojištěnce, formuláře, pár základních otázek. U okénka mi řekli, ať se posadím do čekárny, že si mě zavolají. V tu chvíli jsem pořád ještě věřila, že to půjde nějak hladce, že tam třeba strávím hodinu, dvě a bude jasno.
Čekárna byla plná, skoro všechna místa obsazená, tak jsem si našla židli až úplně v rohu. Bylo mi jasné, že tam asi chvíli posedím, ale zároveň jsem viděla, že nejsem jediná, kdo má problém, tak jsem se snažila to brát s klidem. Po zhruba hodině se bolest zhoršila, začala jsem se lehce motat a bylo mi na zvracení, ale pořád jsem si říkala, že to musím vydržet, že jsou na tom určitě někteří lidi hůř. Sledovala jsem, jak volají postupně pacienty, a všimla jsem si, že berou i ty, kteří přišli až po mně. V hlavě jsem si to vysvětlovala tím, že mají asi akutnější případy nebo jiné vyšetření. Nechtěla jsem dělat scény, jen jsem seděla víc shrbeně a snažila se moc nehýbat.
Kdy ještě čekat a kdy už začít pochybovat
Po nějakých dvou a půl hodinách už mi to ale nedalo. Zvedla jsem se a šla zpátky k okénku se zeptat, jestli na mě náhodou nezapomněli. Sestra se podívala do počítače, něco si tam ťukla a v zásadě mi jen řekla, že ještě nejsem na řadě a že musím vydržet. Nebyla nepříjemná, ale ten tón „musíte vydržet“ mě srazil zpátky do role někoho, kdo obtěžuje. Vrátila jsem se do rohu čekárny s pocitem, že jsem možná přehnaně citlivá nebo zbytečně otravná. Jenže bolest nepolevovala, spíš se přidal silný tlak v břiše a začala jsem se hodně potit. Seděla jsem tam a přemýšlela, jestli tohle je ještě „normální čekání“, nebo už bych měla víc tlačit na pilu.
Po třech až čtyřech hodinách se mi už nedařilo soustředit vůbec na nic. Mobil jsem měla v ruce spíš ze zvyku, ale neudržela jsem pozornost ani u krátkého článku. Seděla jsem přikrčená, chvílema jsem vstala a šla na záchod jen proto, abych nezůstala dlouho v jedné poloze, protože to bylo nesnesitelné. Cítila jsem se unavená, podrážděná a zároveň strašně nejistá, jestli to nepřeháním. Nakonec jsem znovu došla k sestře a řekla jí, že je mi opravdu hodně zle. Odpověď byla zase v podstatě stejná, jen s vysvětlením, že doktor je zrovna v zákroku a že mě vezme, až bude volno. V tu chvíli jsem měla silný pocit, že jsem pro ně jen jedna položka v systému, která může počkat, a že je vlastně jedno, jak moc mi je špatně, pokud zrovna neomdlévám u toho okénka.
Moment zlomu uprostřed nemocniční chodby
Po víc než pěti hodinách čekání se mi začalo dělat před očima černo, hlava se mi motala a už jsem nevěděla, jak si sednout nebo stoupnout, aby se to dalo vydržet. Čekárna i chodba byly narvané lidmi, nebylo kde se pořádně opřít nebo natáhnout. Chvíli jsem se opírala o zeď a snažila se rozdýchat křeče v břiše, ale měla jsem pocit, že to prostě neudržím. V jednu chvíli mi hlavou proběhla úplně jednoduchá myšlenka: jestli budu dál tiše sedět v koutě, nikdo si mě nevšimne. A došlo mi, že na to už nemám sílu. Tak jsem to prostě pustila. Přestala jsem řešit, jak to vypadá, a lehla si na zem doprostřed chodby, kde chodily sestry a personál. Nebylo to žádné promyšlené gesto, spíš směs zoufalství a potřeby dát jednoznačně najevo, že tohle už nezvládám.
Reakce přišla téměř okamžitě. Během pár vteřin u mě byla sestra, hned za ní další, ptaly se mě, jestli jsem omdlela, jak dlouho mi je takhle špatně a podobně. Najednou se kolem mě začalo něco dít, přivezly vozík, pomohly mi na něj a vezly mě rovnou k ordinaci, bez dalšího čekání v řadě. V ordinaci se mě doktor vyptával a vyšetřoval, všechno probíhalo rychle a věcně. Mezi úlevou, že se konečně něco děje, a tím, že mi kapačka začala zabírat, jsem cítila i trapnost. Připadala jsem si trochu jako někdo, kdo musel udělat „scénu“, aby se někam dostal. Zároveň ve mně ale byl i vztek, že to došlo až do momentu, kdy ležím na zemi na chodbě, aby si mě vůbec někdo všiml.
Co mi došlo, když jsem konečně ležela na lůžku
Když jsem pak ležela na lůžku na oddělení a kapačka mi pomalu kapala do ruky, všechno jsem si znovu přehrávala. Mrzelo mě, že jsem tak dlouho byla hodná a tichá, jen abych náhodou nepůsobila jako hysterka nebo někdo, kdo přehání. Došlo mi, jak moc jsem se celou dobu snažila sama sebe přesvědčit, že to není tak hrozné, že to ostatní mají horší a že mám prostě čekat. Zároveň jsem ale musela uznat, že kdybych si tam nakonec neustlala na podlaze, možná bych v té čekárně seděla dodnes. Odnesla jsem si z toho pocit, že v takovém systému člověk snadno zapadne, pokud se ozývá moc potichu. Neberu z toho žádné velké ponaučení pro ostatní, spíš pro sebe: když mi je opravdu zle, musím to říct nahlas a jasně, i když mám strach, že budu vypadat přecitlivěle. Protože nikdo jiný za mě nepozná, kde je moje hranice.
