Článek
Na tyhle hory jsme jeli hlavně proto, abychom trochu rozbili zimu ve městě. Žádná vymazlená dovolená, prostě víkend ve čtyřech v obyčejném penzionu, kde člověk neřeší, jestli má výhled z okna. První den na svahu probíhal klasicky, děti chvíli nadšeně jezdily, pak začaly kňourat, že mají hlad. V hlavě jsem měla jen to, že je potřeba je nějak rychle nakrmit, než se úplně zaseknou. Viděla jsem nejbližší stánek, tak jsme tam zamířili. Ve frontě jsem vůbec nepřemýšlela, prostě „párek v rohlíku“ jako vždycky, rutinní volba. Až když prodavač řekl částku, na vteřinu jsem ztuhla. Sto korun. Než jsem si to stihla srovnat v hlavě, už jsem platila, protože představa, že teď začnu řešit, že je to moc, zatímco děti stojí za mnou a funí, mě děsila víc než ta stovka.
Jeden účtenkový šok a tichá „válka“ s párkem
Sedli jsme si bokem na lavici a najednou jsem zírala na ten malý papírek. Jeden řádek: „Párek v rohlíku – 100 Kč“. Ten pohled mě úplně pálil. Partner jen protočil oči a řekl: „Tady se nediv.“ Jemu to přišlo vlastně normální, něco ve stylu „tak to prostě na horách je“, ale ve mně to začalo bublat. V hlavě jsem si letmo počítala, kolik by nás stál normální oběd někde ve městě i s polévkou a pitím, a vycházelo mi to skoro stejně jako tahle svačinka u sjezdovky. Připadala jsem si trochu jako hlupák, že jsem do toho šla tak automaticky. V tu chvíli jsem si pro sebe řekla, že tohle už je za mojí hranicí a že jim vyhlašuju soukromou válku. Aspoň v tom malém rozsahu, co můžu ovlivnit já – že tady už si nekoupím ani čaj.
Večer na penzionu jsem vytáhla z kapsy tu účtenku, znovu si přečetla ten řádek a pořád mě to štvalo. Tak jsem ji vyfotila a bez velkého přemýšlení ji hodila na sociální sítě. Napsala jsem k tomu něco ve smyslu, že ve Špindlu už párek v rohlíku stojí stovku. Čekala jsem, že to pár lidí přeskočí, někdo dá smajlík a tím to skončí. Jenže pod tím se začaly objevovat desítky komentářů. Lidi psali, že mají podobné zkušenosti z jiných středisek, sdíleli svoje fotky účtenek s podobně nesmyslnýma cenama. Ten tón byl většinou směs pobavení, naštvání a rezignace. Došlo mi, že to není jen moje přecitlivělost, ale že spoustě lidí přijde divné, kam se ty ceny posunuly.
Reakce ostatních a první praktické změny
Jak jsem ty reakce četla, začaly mi chodit i úplně praktické tipy. Někdo psal, že bez termosky s čajem na hory už vůbec nejezdí, jiný, že mají v autě malý vařič nebo mini gril. Další, že si prostě vezmou do batohu řízky, pomazánky, zeleninu a u svahu jen najdou lavičku. Najednou moje „válka“ s párkem nepůsobila jako hysterická scéna kvůli jednomu nákupu, ale jako docela racionální rozhodnutí nenechat se zbytečně ždímat tam, kde to nemusím trpět. Vnitřně mě to trochu uklidnilo, protože jsem měla pocit, že s tím aspoň nějak pracuju, ne že jen remcám. Ještě ten večer jsem vytahovala z tašky rohlíky, sýr, jablka a balila do batohu svačinu na druhý den.
Druhý den na svahu jsme šli kolem toho samého stánku. Vybavila se mi ta účtenka tak jasně, že jsem skoro cítila, jak zase sahám do peněženky. Ale tentokrát jsem se prostě otočila jinam. Došli jsme o pár metrů dál, kde byla volná lavička bokem od hlavního ruchu. Posadila jsem děti, otevřela krabičku se svačinou a nalila jim čaj z termosky. Bylo v tom něco trochu dětinského – takový ten pocit „tak, a dneska ode mě neuvidíte ani korunu“. Zároveň to ale bylo příjemné. Nikdo nespěchal, děti jedly, co znaly z domova, a já měla klid v hlavě. Všimla jsem si, že nejsme jediní, kdo vytahuje z batohu vlastní jídlo. Neprobíhala žádná spiklenecká gesta, ale ta atmosféra „uděláme si to po svém“ byla ve vzduchu cítit.
Od jedné účtenky k novému pravidlu na horách
Po návratu domů se z toho stalo jedno z hlavních témat u kávy i v práci. Každý měl nějaký svůj „horský předražený“ příběh. Někdo mluvil o langoši za tři stovky, jiný o čaji, který stál jako menší oběd. Pár kamarádů se mi skoro vysmálo, že kvůli pár desítkám hraju hrdinku a dělám kolem toho divadlo, prý „vždyť je to dovolená, tak to neřeš“. Ale jiní říkali, že to mají nastavené stejně a že už roky jezdí „na termosku“ a svoje svačiny. Postupně mi došlo, že vlastně nejde o těch sto korun za párek. Šlo spíš o ten pocit, že si někde nastavím vlastní hranici a zkusím ji dodržet. A že mi za to stojí, i kdybych měla být „ta, co si vozí vlastní rohlíky“.
Když jsme o pár týdnů později jeli na hory znova, už to bylo úplně automatické. Večer před odjezdem jsem pekla doma šneky z listového těsta, chystala krabičky, krájela zeleninu, balila ovoce. Děti to braly jako samozřejmost a těšily se na „piknik na sněhu“, vůbec neměly pocit, že o něco přicházejí. Já jsem si sbalila termosku jako něco, bez čeho se prostě na hory nejezdí. Když jsem pak na svahu šla kolem dalšího bufetu s cenami hodně podobnými těm ze Špindlu, už ve mně nevybublalo to staré naštvání. Spíš jsem se v duchu pousmála. Moje soukromá válka s párkem v rohlíku se změnila v jednoduché pravidlo, jak na horách fungujeme. A zatím mi to takhle dává mnohem větší smysl.
