Článek
Šel jsem večer z odpolední směny na tramvaj a už jsem myslel hlavně na to, že si doma dám něco k jídlu a půjdu si sednout. Na zastávce skoro nikdo nebyl, jen pár lidí dál od sebe. Hned jsem si ale všiml dvou holek, mohlo jim být tak patnáct nebo šestnáct. Stály u označníku a bylo vidět, že jsou napjaté. Kolem nich se motal nějaký podnapilý chlap a pořád na ně mluvil. Ony mu neodpovídaly, jen tam stály a držely se spíš u sebe. Vnímal jsem to hlavně proto, že jsem byl jen pár metrů od nich a nebyl tam skoro nikdo další, kdo by to mohl přehlédnout nebo naopak nějak zareagovat.
Když už nešlo dělat, že to nevidím
Nejdřív jsem si říkal, jestli to třeba není někdo, koho znají, a že bych se do toho možná pletl zbytečně. Člověk si v takové chvíli vždycky během pár vteřin přehraje víc možností a nechce udělat něco ukvapeně. Jenže pak se ty holky chtěly posunout dál od něj a on jim zastoupil cestu. V jednu chvíli chytil jednu z nich za rukáv. Ta druhá se na mě podívala a tiše řekla, ať jim pomůžu. Tím to pro mě skončilo. V tu chvíli už nešlo dělat, že to nevidím, ani čekat, co bude dál.
Přišel jsem k nim a schválně jsem řekl něco jako: „Ahoj, tady jste, pojďte ke mně,“ jako bychom se znali. Udělal jsem to schválně takhle, protože jsem nechtěl hned první větou rozjet hádku. Přišlo mi lepší dát těm holkám možnost se ode mě prostě chytit a odejít kousek stranou než na něj začít něco křičet. Ony to pochopily okamžitě a bez váhání si stouply ke mně. Bylo vidět, že čekaly hlavně na nějaký moment, kdy se to přeruší. Aspoň na chvíli se tím ta situace zastavila a já měl pocit, že se to dá zlomit, když se to nepustí zpátky do stejného stavu.
Pak už šlo hlavně o čas
On se ale hned naštval a začal tvrdit, že jsou s ním a že se do toho nemám plést. Snažil jsem se mluvit klidně a opakoval jsem jen to, že jedou se mnou a ať od nich odstoupí. Nechtěl jsem to rozšiřovat o nic dalšího, protože jsem měl pocit, že by to celé mohlo sklouznout jinam, než bylo potřeba. Zároveň jsem vytáhl telefon a nahlas řekl, že když neodejde, volám policii. Neříkal jsem to jen jemu, ale i kvůli tomu, aby to slyšel někdo další kolem. Potřeboval jsem hlavně získat čas do příjezdu tramvaje a přitáhnout trochu pozornosti, protože do té chvíle si každý spíš hleděl svého.
Když tramvaj konečně přijela, šel jsem s holkama rovnou k prvním dveřím. Řidiči jsem rychle řekl, že je venku obtěžuje opilý chlap. Ten se ještě snažil jít za námi, ale stoupl jsem si u dveří mezi něj a holky, aby se hned nedostal dovnitř za nimi. Nebylo v tom nic hrdinského, spíš jsem se snažil udělat to nejjednodušší, co v tu chvíli šlo. Řidič počkal, až budeme uvnitř, a pak zavřel dveře. Jakmile se tramvaj rozjela, bylo jasné, že už za námi nemůže. Až v ten moment ze mě trochu spadlo napětí, protože do té doby jsem pořád čekal, že se to ještě nějak zkomplikuje.
Co mi došlo až potom
Uvnitř se obě viditelně rozklepaly. Jedna mi řekla, že je už od minulé zastávky sledoval a pořád se jich vyptával, kde bydlí. Mluvila potichu a bylo znát, že se z toho teprve dostává. Pomohl jsem jim zavolat jedné z maminek, protože se jim třásly ruce a moc se na to nesoustředily. Pak jsem s nimi zůstal ještě do další větší zastávky, kde už bylo víc lidí a světla. Nechtěl jsem je nechat vystoupit samotné hned někde mezi zastávkami, když ještě nebyly v klidu. Teprve tam mi vlastně došlo, co jsem udělal. Já se normálně konfliktům spíš vyhýbám a nejsem člověk, který by se do něčeho takového hrnul. O to víc jsem tomu nevěřil. Prostě jsem v jednu chvíli šel k cizím holkám a vytáhl je z něčeho, co pro ně očividně nebylo v pořádku. A asi právě proto mi to v hlavě zůstalo mnohem déle než běžná cesta z práce domů.
