Článek
Na hory jsme jeli v lednu, byl to takový ten první větší sníh. S přítelem jsme se domluvili, že konečně zase vyrazíme lyžovat. Já jsem ale stála na lyžích poprvé po několika letech a bylo to na mně dost znát už v autě. Říkala jsem mu, že mám hlavně strach z vleku, že si vůbec nepamatuju, jak to přesně funguje, a že tam nechci něco pokazit před frontou lidí. On mě uklidňoval, že o nic nejde, že kdyby něco, prostě se toho chytneme později a pojedeme znovu. Jenže když jsme došli ke sjezdovce, všude byl frmol, fronta na vlek, všichni kolem působili strašně jistě a sehraně. Vlekař u nástupu stál v postoji „rychle, další“ a bylo vidět, že to jede jak na běžícím pásu. Říkala jsem si, že to zvládnu, a snažila se to neřešit.
První střet s vlekařem před plnou frontou
Když jsem přišla na řadu, zasekla jsem se hned u turniketu. Najednou jsem nevěděla, kam přesně si mám stoupnout a jak přiložit kartu, aby se to odblokovalo. Byly to možná tři vteřiny, ale mně připadaly mnohem delší. Vlekař na mě hned zařval, ať tam „nestojím jak socha“ a pohnu se, že za mnou čekají lidi. Všichni za mnou ztichli a já cítila, jak mi hoří uši studem. Místo aby mě to popohnalo, úplně mě to zaseklo. Zamotala jsem se ještě víc do hůlek, připadala jsem si jak úplný idiot, který tam blokuje provoz, a jen jsem doufala, ať už to mám za sebou. V tu chvíli pro mě bylo nejhorší právě to vědomí, že mě všichni sledují a čekají, až se „rozjedu“.
Vlekař ke mně nakonec přišel, chytil mě za rukáv bundy a dost hrubě mě postrčil dopředu, aby mě „narovnal“ k tomu turniketu. Přitom ještě pronesl, že „ženský na kopci, to je vždycky radost“. Ten tón a ta věta mě úplně bodly. Do té doby to byl jen stres a trapas, ale v tu chvíli se k tomu přidal i vztek. Nejen že na mě křičel, ale ještě si neodpustil poznámku o ženských, jako by bylo samozřejmé, že tam děláme bordel. Přítel, který stál za mnou, na něj něco zamumlal ve smyslu, že to přehání, ale vlekař to moc neřešil. Já jsem konečně projela turniketem a chytla se kotvy, odjela nahoru a snažila se soustředit na jízdu. Ale už tehdy jsem si v duchu řekla, že takhle se se mnou mluvit nebude, a začala jsem si v hlavě skládat, co mu vlastně řeknu.
Rozhovor, který změnil tón celého dne
Když jsem dojela dolů, nešla jsem rovnou zpátky do fronty, ale držela jsem se trochu stranou a čekala na chvíli, kdy nebude mít úplně ucpaný nástup. Zároveň jsem chtěla, aby mě slyšelo pár lidí kolem, ne proto, abych ho ztrapnila, ale aby to nebyla jen naše soukromá slovní přestřelka, kterou on pak může podat jako „hysterii“. Když jsem k němu došla, byla jsem už celkem klidná, ale mluvila jsem dost nahlas, aby to bylo slyšet. Řekla jsem mu, jestli by mi příště prostě nemohl normálně ukázat, co a jak, místo toho, aby na mě řval a shazoval mě před ostatními. Dodala jsem, že si ten vlek platím stejně jako ostatní a že nejsem profík, což snad není zločin. V tu chvíli jsem koutkem oka viděla, jak pár lidí za mnou přikyvuje a někdo si dokonce odkašlal takovým tím souhlasným způsobem.
Vlekař najednou ztichnul, bylo vidět, že takovou reakci moc nečekal. Něco zakoktal o tom, že má fofr a že když tam lidi stojí, tak se to zasekne, ale hlas měl už o dost mírnější a ten útočný tón zmizel. Nesnažila jsem se to dál hrotit, jen jsem přikývla a schválně jsem pustila pár lidí před sebe. Jednak abych se sama trochu uklidnila, jednak trochu na znamení, že fakt nikam nespěchám, takže si na mně nikdo nemusí léčit nervy. Přítel toho využil a v klidu mi ještě jednou vysvětlil, jak si přesně stoupnout, kam šlápnout a jak přiložit kartu, abych se cítila jistější. Když jsem pak po chvíli znovu přistoupila k turniketu, udělala jsem všechno přesně podle toho, co mi řekl. Otočila jsem se trochu bokem k vlekaři a nahlas poznamenala, že „ono to jde i bez křiku, kdo by to byl řekl“. Pár lidí v řadě se uchechtlo, ale nebylo to zlé, spíš takové odlehčení situace.
Jak se z trapasu stala osobní hranice
Zbytek dne už byl vlekař nápadně zdrženlivý. Na mě se díval spíš bokem, ale když se mnou mluvil, byl najednou úplně neutrální, skoro až zdvořilý. Žádné další poznámky, žádné okřikování. Já jsem cítila, jak ze mě ten prvotní stud postupně opadává a místo toho se dostavila taková tichá úleva, že jsem se ozvala. Uvědomila jsem si, že mi vlastně nevadilo, že tam vypadám neohrabaně nebo že mi to nejde. Po pár jízdách jsem se stejně rozjezdila a bylo to v pohodě. Vadil mi ten pocit, že mě někdo veřejně sráží jen proto, že může, že má zrovna na sobě vestu a stojí u nástupu.
Když jsme večer odjížděli z parkoviště, byla jsem unavená, ale v dobrém slova smyslu. Hlavou se mi pořád vracela ta ranní scéna a říkala jsem si, že kdyby se mi něco podobného stalo dřív, asi bych to spolkla a celý den se tím užírala. Tentokrát jsem to ale nenechala být a ten rozdíl jsem cítila docela výrazně. Nešlo o žádné velké gesto nebo hrdinství, jen o obyčejné „tohle mi není příjemné a nebudu dělat, že je to v pohodě“. Došlo mi, že kdybych mlčela, vztek by se obrátil spíš dovnitř, proti mně. Takže jestli se mi něco podobného stane znovu, už vím, že to nemusím přejít jen proto, abych náhodou nepůsobila moc citlivě nebo konfliktně.
