Článek
Řada lidí, především pak těch, kteří nikdy v životě nevlastnili psa či pouze jednou za čas vyvenčili kilového Ramba prarodičů, který by stejně jako jeho páníčci potřeboval mnoha týdenní odtučňovací kúru a velkou dávku antidepresiv, aby znovu získal alespoň trochu elánu do života, považuje práci v psím útulku za splněný sen a poslání. Já také. Ale sem tam se najde nějaké to ale… Abychom se správně pochopili, popíši Vám takový běžný den v psím útulku.
Začněme v tomto příběhu zlehka třeba víkendovým ránem. Víkend… Pohodové, odpočinkové dny, které je třeba strávit aktivně a to především pokud je krásné počasí a máte děti. Je přeci potřeba ty malé vždy aktivní šotky nějakým vhodným způsobem zabavit a edukovat. A tak přijímám první dnešní telefonát z neznámého čísla. Že mi zrovna dnes v noci nevolali přiopilí teenageři s megakrutopřísně vtipným dotazem jak chutná psí salám či nedočkavci toužící prohlédnout si útulek a protože máme na stránkách napsáno nonstop, tak „proč by jako nemohli zavolat ve 3 ráno“, považuji za vrchol slasti dnešního dne.
„Ano?“ takto se představuji zcela záměrně, protože tak trochu naivně doufám, že volající ví proč a komu volá. Očekávali byste to také? Ha…! Taky jste se nechali nachytat. Poměrně často to tak totiž není. Ale pokračujme.
„Dobrej, tak můžeme přijít?“
……. tady bych ještě zmínila, že jsem mimo jiné také máma a spánková deprivace je právem považována za jedno z nejhorších možných mučení. Rychlost a forma mé reakce tomu zcela odpovídá.
„Ehm… Co? Kdo? Kam?“
„No… na psa….?“
…. Začíná mi pomalu, ale jistě svítat.
„Aha, chcete se přijít podívat do útulku? Adoptovat pejska nebo vyvenčit, případně vyzvednout svého zatoulaného psa?“
„No ASI vyvenčit…“
….. ?! ….. Dobře. Nadechnu se a půjdu na to pomalu. „Máme volné už jen 2 psy. Jedna je velká a silná fenka, moc hodná k lidem včetně dětí. Druhý je malý kříženec, ten tolik netahá, ale nemá rád děti. Přijdete sám nebo s někým?“
„Tak mi přijdeme, nashle.“
Drobnost, že jsme se jaksi nestihli domluvit který den a v kolik hodin, natož kterého psa, už mě za ta léta v útulku z míry nevyvádí a tak během sbírání exkrementů, naklepávání pelíšků, krmení, zametání a odklízení náhle vybuchlých plyšáků, odesílám na neznámé číslo sms s rozpisem hodin, kdy je dnes možné přijít venčit.
Vypouštím z kotce dalšího psíka a chystám se uklidit skvot, který si za několik hodin stihl v kotci vytvořit. Když v tom za zády slyším pokus o otevření (naštěstí zamčených) vchodových dveří do výběhu útulku. Nedočkavou venčitelku již po několikáté upozorním na ceduli varující před vstupem do prostor útulku bez vědomí ošetřovatele i s dovětkem, že pokousání některým naším miláčkem může být nejen bolestivé, ale místy i fatální. Zavírám tedy skvotera a chystám se venčitelce vydat zamluveného pejska na procházku. „Ale jděte, vždyť sem chodím už tak dlouho, on už mě určitě zná a nic by mi neudělal, viiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiď?!“ Nezvyklé protažení hlásky a zlostné štěkání kombinované s hrdelním vrčením mě donutí se rychle otočit a zahlédnout groteskní situaci. Venčitelka odskakuje od kotce, zakopává o drobnou nerovnost terénu a na poslední chvíli chytá ztracenou rovnováhu, zatímco vrcholně spokojený skvoter odchází na zbytky pelechu dokonat dílo zkázy s blaženým pocitem uhájení teritoria před narušitelkou. Vyškolení bylo zřejmě dostatečné, nadále už tedy o vnitřních pravidlech nediskutujeme a venčitelka s tepem jen velmi pomalu se vracejícím ke změřitelné hodnotě odchází na procházku s téměř slepým a již značně senilním křížencem, na kterého je zvyklá. Následně už chodí jeden venčitel za druhým a postupně si odvádějí všechny rezervované pejsky. Přijde i venčitelka, která se neobjednala, ale protože má štěstí, vydávám jí malého křížence, který moc nemusí děti, pro případ že by se neznámé číslo opravdu dnes rozhodlo přijít a protože mluvilo v množném čísle, je možné že přivede i děti.
Přesně ve chvíli, kdy se chystám s jedním z našich asociálků– rozumějte se psy, které nedávám na procházku venčitelům, protože by se (venčitelé samozřejmě, pejsci by se jistě vrátili v pořádku zpět) nemuseli vrátit se všemi končetinami, slyším už tradiční lomcování zamčenými dveřmi: „Tak jsme tu!“ Ano, neznámé číslo se 3 dětmi… Asociálka tedy opět zavírám a vpouštím venčitele, kterému sděluji, že už máme na venčení volnou pouze velkou fenku. „Ale my jsme chtěli toho malého psa?!“ Vysvětluji tedy, že pejsek je sice celkově vzato malý, ale jeho touha kousnout si do měkkoučké, lahodné dětské nožičky, ručičky či hlavičky, naskytne-li se v jeho dosahu, je opravdu velká, až bych řekla přesahující velikost běžného vlkodava… Takže i pokud by mi pán tuto jeho niternou touhu vyvenčit konkrétně tohoto pejska sdělil, stejně bych mu ho k dětem nemohla vydat. S viditelným přemáháním, že děti se už těšily na malého pejska, tedy souhlasí s fenkou. Po očku kouknu na znuděné děti, kterým je úplně fuk, koho nakonec dostanou na procházku a vztekle kopou do všudypřítomných tenisáků. Když zachytí můj pohled, jenom kysele prohodí jeden přes druhého směrem k nám „Tak už jdeméééé?! Já už chci být doma. Mě je zima, proč jsme nemohli počkat u babičky?!“ Ještě několikrát zdůrazním, že fenku opravdu nemůže vést ani jedno z dětí a to i když nejstaršímu je UŽ 10 let, protože má opravdu páru a ne všechny ostatní psy či fenky považuje za nejky se kterými by si nejraději vyměnila syrové kosti i nejoblíbenější deku a chystala se u nich na víkend přespat. Venčitel vše odkýve, podepíše a odchází..
Beru tedy asociálka a…… telefon. Tentokrát z velmi známého čísla. Volají strážníci, že vezou 2 nalezence. Omluvím se nervově zhroucenému psisku, kterému už na očích vidím, že zvažuje, jestli se tedy známe už tak dlouho a ještě mi to projde nebo jestli už to bylo fakt přes čáru a také mi trochu zredukuje nepotřebné kousky těla, že už ho podruhé připínám na vodítko a obratem vedu zpět do kotce bez opuštění areálu. Jdu se připravit na příjem. Ještě než stačím otevřít dveře a něco říct, strážníci zvesela hlásí, že to je v pohodě, to jsou štěňata a otevírají kufr s nezajištěnými psy. Po nevyžádané rozcvičce v podobě několikaminutového odchytávání obou vystrašených mladých psů tedy zkouším čip. Radost že alespoň jeden útěkář má čip náhle střídá realistické vystřízlivění, když zjistím, že neregistrovaný. Pejsky tedy vyfotím, ustájím a nasdílím na guru našich současných moderních životů… sociální sítě, které nechám na pozadí pracovat a konečně vyrážíme s tou dobou již i autistickým asociálkem na vytouženou procházku.
Po pár stech metrech potkávám neznámé číslo s kelímkem zvláštně pěnivé žluté limonády, se 2 dětmi bez naší fenky. Ještě jednou zamrkám a zkontroluji, že opravdu vidím správně a podle vyděšené reakce neznámého čísla, vidím. Tedy nevidím a okamžitě se ptám, kde tu fenku a 3. dítě má. „Noooo….. já….. já jsem si musel odskočit a holka jí tady zatím na chvíli podržela“. Nic dalšího již dodávat nemusí, protože křik, který k nám doléhá zprava, dává jasně najevo, že tady už není čas na žádné vysvětlováníčko. Scéna jako z opravdu béčkového filmu. Holka, tedy cca 8 leté dítě, má kolem pasu přivázané vodítko, na jehož konci se nachází 40 kg tank se 42 vytasenými zuby, který je momentálně rozhodnut sešrotovat nebohého asociálka (na kterého má pifku už několik měsíců) i s chlupama, obojkem, vodítkem a jakýmkoliv humanoidem jí v tom bránícím, do té nejrovnější placičky, kterou zvládne. Holka ale vytváří poměrně slušný odpor a poté co už jede po zadku, alespoň solidní závaží, které zpomaluje tank z rychlosti blesku na rychlost dovolující mi připnout asociála vodítkem ke stromu, zařvat na tank jménem, aby se trochu probudil a v poslední vteřině a milimetr před stále ještě vyjeveným a naprosto nechápajícím asociálem (není nejbystřejší, ale i tak ho všichni máme rádi) tank strhávám zpět. Dobře… strach má obří oči, vzdálenost mezi psy byla v konečné fázi zhruba 2 metry. Díky Bohu, Vesmíru či létajícímu špagetovému monstru, že se nikomu nic nestalo a také děkuji za osobní rozvoj. Před pár lety, když jsem ještě nebyla tak osobně rozvinutá by si neznámé číslo a všichni v dosahu minimálně kilometru vyslechli velmi dlouhý, opravdu razantní a opravdu, opravdu sprostý monolog na téma právě nastalé situace, porušení pravidel venčení, bezohlednosti k dítěti i k psovi, alkoholismu, lajdáctví, pohodlnosti… Pravda, musel by si pár minut počkat, než bych vůbec popadla dech, ale stálo by to za to. Protože už ale jsem osobně rozvinutá, se zenovým klidem jsem mu sebrala a vylila právě natočené pivo, narvala vodítko od tanku a řekla, ať se okamžitě vrátí i s tankem do útulku a jde alespoň 300m za námi. Odepnula jsem od stromu asociála, který zřejmě nastálou situaci zhodnotil tak, že jeho poslední šancí jsou jen a pouze mimikry a proměnil se v kozu, která v přesně ohraničeném poloměru od stromu spásla veškerý travní porost a vyrazili jsme zpět. Telefon…
„Dobý den, máte u vás sím štěňátka čivav?“
„Ne…“ na víc už se teď prostě nezmůžu, což ale nevadí, protože jasné tůůůů – tůůůůů – tůůůů dává na vědomí, že nic jiného zájemce stejně nezajímá, má odpověď tedy byla zcela dostačující.
A to máme teprve dopoledne… No není to prostě splněný sen?
