Článek
„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně…“
Bránit pravdu až do smrti, zůstat věrná. Věrná pravdě, věrná ideálům, věrná sobě samé. Nesmím přestat, dokud anděl smrti nerozprostře svá křídla. Křídla smrti, křídla milosrdenství. Nemohu více, byť bych toho ještě tolik ráda dala. Pro to budoucí, pro to, co vymění svůj život za můj.
„Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.“
„Pamatujte, že pro vlast a národ nutno obětovat i život.“
Vzdát se a sklonit hlavu prostou hrdosti. Vzdát se okovům otroctví. Vzdát se beze cti budoucnosti těch malých. Vzdát se… nemohu, nezradím sebe samého.
„Pamatujte, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat.“
„Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“
Nohy se brodí vodou v kostela kryptě, myšlenky u tebe, má lásko. Snad tě zas obejmu, v tom jiném světě, snad se zas potkáme. Zabil jsem, lásko, ne pro zlost, zabil jsem tyrana. Zabil jsem, odpusť, lásko.
„Já s mojím úkolem budu vydán smrti vstříc a nevím, zda vyváznu.“
„Jindřiško!“.. s něhou na mě maminka volává, i když mě zrovna kárá. „Jindřiško“ hladíc mě úsměvem. „Já nic, maminko“ v andělské nevinnosti nos pokrčím.
Hlavně se neotáčet, jen ať se zraky nepotkají, ať nikdo nepozná, ať nikdo neví. Jen dívka s pánským kolem, snad díky dětské naivitě, beze strachu kráčí. Budoucnost zmařená, pro budoucnost druhých.
„Neplakej maminko, vždyť já nic neudělala.“
