Článek
Nedávno mi kamarádka vyprávěla o své sousedce. Paní je vážně nemocná, je v invalidním důchodu a žije sama. Společnost jí dělají dvě kočičky, které má moc ráda. Jenže její situace je zoufalá. V peněžence měla jen 5 korun a doma ani kousek jídla. Ani pro sebe, ani pro své zvířecí společníky.
Možná si to nedokážeme ani představit. My řešíme, co si dáme dnes k večeři, jestli máme chuť na sladké nebo slané. A přitom někdo hned za rohem přemýšlí, jestli má vůbec co jíst. V tu chvíli jsem cítil, že nemůžu jen přihlížet.
Objednal jsem tři velké tašky plné trvanlivých potravin, od rýže, těstovin a čočky přes konzervy s masem, gulášem a rybičkami až po polévky, chleba a sušené mléko pro kočičky. Nebylo to nic světoborného. Ale když jsem si představil, co pro ni znamená, že najednou nebude mít prázdný stůl a její kočky nebudou hladovět, věděl jsem, že to má cenu.
Vím, že tím nezachráním svět. Vím, že nemůžu pomoci všem. Ale možná právě v tom je kouzlo malých činů a pro toho jednoho člověka to znamená všechno.
Často slýchám: „Tak ať jde do práce.“ Ale upřímně, nikdy nevíme, co kdo prožívá. Nemoc, bolest, omezení, se kterými se musí každý den potýkat. Není fér soudit. A proto jsem rád, že jsem alespoň na chvíli mohl přinést trochu klidu a jistoty tam, kde už zůstala jen beznaděj.
Nikdy nevíme, kdy sami budeme potřebovat pomoc. A možná právě proto bychom měli být citlivější. Jeden dobrý skutek nás nezachrání všechny, ale může zachránit něčí dnešek.
A tak vás chci poprosit, zkuste se rozhlédnout kolem sebe. Možná i ve vaší ulici, ve vašem domě nebo mezi známými žije někdo, kdo se tiše trápí a kdo by byl vděčný i za maličkost. Nemusí to být plné tašky jídla, někdy stačí nabídnout přebytečné pečivo, pomocnou ruku nebo jen obyčejné slovo podpory.
Protože nikdy nevíme, kdy se role otočí a kdy budeme stát na druhé straně, s prázdnou peněženkou, prázdným stolem a s nadějí, že někdo přijde a podá nám pomocnou ruku.
