Článek
Ať už chceme nebo ne, zvykli jsme si, že války jsou daleko. Že nás se to netýká. Že jsme členové NATO a EU, takže jsme v bezpečí. Jenže už třetím rokem sledujeme, jak Rusko systematicky ničí Ukrajinu. A i když si to mnozí nechtějí připustit, tahle válka už dávno není jen o nich. Je i o nás.
Mám někdy pocit, že část společnosti žije v bublině. Hádáme se o hlouposti, řešíme, jestli máslo zdražilo o dvě koruny, zatímco pár set kilometrů od nás umírají lidé. Ne proto, že by šli na frontu dobrovolně, ale protože jim někdo v Kremlu řekl, že musí.
A zatímco ruské rakety dopadají na obytné domy v Charkově nebo Oděse, my tu slyšíme hlasy, že bychom se neměli „míchat do cizích problémů“. Jenže ono to už není cizí problém. Rusko dává opakovaně najevo, že mu nestačí kus Ukrajiny. Mluví o „denacifikaci Evropy“, o „historických územích“, a o tom, že si Západ dovoluje příliš. A když se podíváme na mapu, co myslíte, kde ty „historické území“ začínají?
Nevím, jestli si to uvědomujeme dostatečně. Slovensko je jen pár desítek kilometrů od našich hranic a tam se už teď mění politická atmosféra. Vláda, která otevřeně mluví o tom, že přestane podporovat Ukrajinu, polarizuje společnost a rozehrává nebezpečné hry s pravdou. Maďarsko? Orbán je Putinův tichý spojenec. A Bělorusko už dávno není samostatný stát – je to ruský vojenský nástroj. Náš prostor se zužuje. A čas taky.
Často slýchám, že nás se to stejně netýká. Že kdyby Rusko opravdu překročilo hranice NATO, „něco“ by se stalo. Ale co konkrétně? Věříme tomu vůbec? A jsme na to připraveni? Nejen vojensky – i mentálně, občansky? Nebo pořád věříme, že nás naše pohodlí a nezájem ochrání?
Když vidím, jak lehce tu lidé věří proruským webům a konspiracím, jak relativizují zlo nebo říkají, že „pravda je někde uprostřed“, chce se mi křičet. Protože pravda opravdu není někde mezi tím, kdo útočí, a tím, kdo se brání. A kdo si myslí, že dnes padne Kyjev a zítra bude klid, nerozumí vůbec ničemu.
Spravedlivě pomáhat Ukrajině, držet si přehled, neignorovat dění kolem nás – to není gesto. To je přežití. Mám malé neteře a nechci, aby jednou řešili válku tady doma jen proto, že jsme teď zavřeli oči. Dřív jsme si mysleli, že o svobodu se bojuje jednou za generaci. Dnes to vypadá, že o ni musíme bojovat každý den. I slovy. I postojem.
Až vám zase někdo bude tvrdit, že je to „jen propaganda“ nebo že „Rusko vlastně jen reaguje“, vzpomeňte si, jak to začalo. Krym, Donbas a pak už jely tanky i na Kyjev. Kdo si myslí, že to skončí samo od sebe, ten ještě nepochopil, co znamená ruský imperialismus.
