Článek
Mauro Biglino patří mezi nejkontroverznější postavy současné alternativní biblické interpretace. Na rozdíl od mnoha autorů pohybujících se na poli teorie starověkých astronautů však nepřichází primárně jako publicista nebo popularizátor záhad. Jeho výchozí pozice je jiná – je hebraista a dlouholetý překladatel starozákonních textů. Právě tato skutečnost dává jeho práci zvláštní váhu i výbušnost zároveň.
Překladatel, který začal číst doslova
Biglino spolupracoval s vydavatelstvím Edizioni San Paolo na překladech hebrejských biblických textů. Při práci s původním jazykem si podle vlastních slov začal všímat opakujících se výrazů a formulací, které podle něj v oficiálních teologických výkladech získaly význam odlišný od toho, co text skutečně říká. Zlomovým bodem se stalo slovo Elohim.
V tradiční teologii je výraz „Elohim“ překládán jako „Bůh“. Biglino však upozorňuje na to, že se jedná o množné číslo hebrejského slova Eloah. Doslovně tedy znamená „bohové“. Podle něj byl tento plurál v průběhu staletí interpretován jednotně z teologických důvodů, nikoli čistě jazykových.
Z tohoto jazykového detailu vychází jeho základní teze: Starý zákon podle něj nepředstavuje vyprávění o jednom transcendentním, všudypřítomném Bohu, ale o konkrétních bytostech – Elohim – které jednaly fyzicky, lokálně a technologicky.
Jahve jako jeden z Elohim
Biglino dále tvrdí, že biblický Jahve (JHVH) je prezentován jako jeden z těchto Elohim, který si „vybral“ izraelský národ jako svůj vlastní lid. Starozákonní texty podle něj obsahují popisy velmi konkrétních interakcí: sestupování z nebe, fyzické přítomnosti, hlasů z oblaku, ohně, hluku a dokonce i „vozů“.
Tam, kde tradiční teologie vidí symboliku nebo metaforu, Biglino volí doslovnost. Tvrdí, že pokud text hovoří o Jahvem, který sestoupil na horu Sinaj a hora se třásla, šlo o skutečnou fyzickou událost – nikoli duchovní vizi.
Tím se jeho práce přirozeně propojuje s teoriemi starověkých astronautů, ačkoli on sám často zdůrazňuje, že pouze překládá text tak, jak je napsán, bez teologických interpretací.
Genetická intervence a „stvoření člověka“
Jedním z nejcitovanějších aspektů jeho výkladu je interpretace knihy Genesis. Pasáž „Učiňme člověka k našemu obrazu“ podle něj jasně ukazuje kolektivní rozhodnutí více bytostí. Biglino zde spekuluje, že by mohlo jít o zásah vyspělé civilizace do vývoje hominidů – tedy jakousi genetickou modifikaci.
Podle této hypotézy není člověk výhradním duchovním stvořením, ale výsledkem zásahu inteligentních entit, které Zemi navštívily v dávné minulosti. Tento výklad přirozeně rezonuje s prací Zecharie Sitchina, avšak Biglino se snaží držet výhradně hebrejského textu a jeho jazykové struktury.
Technologické motivy v Bibli
Biglino také upozorňuje na popisy, které mohou připomínat technologické jevy: oblaka slávy, ohnivé sloupy, „kavod“ (slávu), která se pohybuje a vydává zvuky. V jeho interpretaci může jít o zařízení nebo prostředky, které byly tehdejšími autory popsány jazykem jejich doby.
Zvláštní pozornost věnuje i Ezechielově vizi „vozu“. Zatímco rabínská tradice tuto pasáž chápe mysticky (Merkava), Biglino ji čte jako technický popis stroje.
Kritika a kontroverze
Biglinova práce vyvolala silné reakce jak mezi teology, tak mezi akademickými hebraisty. Kritici mu vytýkají selektivní doslovnost – tedy fakt, že některé pasáže interpretuje přísně jazykově, zatímco jiné podle nich vytrhává z kulturního kontextu.
Teologická kritika je ještě ostřejší. Pokud by jeho výklad byl přijat, znamenalo by to zásadní přehodnocení celé judeo-křesťanské tradice. Bůh by přestal být absolutní transcendentní bytostí a stal by se jedním z aktérů kosmického dramatu.
Biglino však často odpovídá jednoduchým argumentem: „Já nic netvrdím. Já jen čtu, co tam je napsáno.“
Místo v širším kontextu
V rámci moderního diskurzu o UAP, mimozemských inteligencích a reinterpretaci starověkých textů představuje Biglino důležitý článek. Na rozdíl od mystiků či vizionářů stojí na poli filologie – tedy práce s jazykem.
Jeho práce vytváří most mezi:
kabalistickými interpretacemi (např. Ariel Bar-Tzadok),
teoriemi Anunnaki (Zecharia Sitchin),
a technologickými čteními starověkých vizí (Jacques Vallée, Erich von Däniken).
Ať už jsou jeho závěry správné či nikoli, otevřel otázku, která zůstává nepříjemná: Nakolik je náš obraz Bible výsledkem víry – a nakolik jazykové tradice?
Závěrem
Mauro Biglino nepředkládá víru, ale výzvu k překladu. Jeho práce nutí čtenáře vrátit se k původnímu textu a položit si jednoduchou, ale zásadní otázku: Čteme to, co je napsáno – nebo to, co jsme se naučili číst?
V kontextu zkoumání starověkých kontaktů a ne-lidské inteligence zaujímá Biglino specifickou pozici. Nepřináší nové artefakty ani archeologické nálezy. Přináší jazyk. A jazyk je někdy silnější než kámen.
Možná tedy nejde o to, zda Elohim byli „bohové“ či „návštěvníci“. Možná jde o to, zda jsme připraveni číst minulost bez filtru tisíciletých interpretací.
