Článek
1. kapitola
Ještě než jsem se narodila, začal se psát můj příběh.
Moje maminka byla ještě velmi mladá, když zjistila, že mě čeká. Bylo jí teprve patnáct let. Byla sama, vyděšená a vůbec netušila, co ji čeká.
Místo radosti přišlo odmítnutí. Lidé kolem ní jí dávali najevo, že dítě v jejím věku je problém. Že jsem něco, co jí zkomplikuje život. Něco, co tam vlastně nemělo být.
Ale ona si mě nechala.
Narodila jsem se do světa, ve kterém jsem od začátku cítila, že někam nezapadám. Přesto jsem měla dva lidi, kteří mě milovali takovou, jaká jsem byla. Moji babičku a dědu.
U nich jsem poznala, jaké to je cítit bezpečí. Byli pro mě místem, kam jsem se mohla schovat, když bylo všechno ostatní příliš těžké.
Jenže doma to vždycky bezpečné nebylo.
Do mého života vstoupil nevlastní otec. Člověk, kterého jsem se postupně začala bát. Člověk, který mi ukázal, že domov nemusí znamenat bezpečí.
Zažívala jsem věci, kterým dítě nemělo rozumět ani je zažívat. Často jsem nechápala, proč se to děje právě mně. Proč ostatní děti mohou být šťastné, zatímco já jsem se snažila hlavně přežít každý další den.
A přesto ve mně něco zůstávalo.
Malá jiskra, která mi říkala, že jednou bude všechno jinak.
Nevěděla jsem kdy. Nevěděla jsem jak.
Ale někde hluboko uvnitř jsem věřila, že můj život nemůže být jen tohle.
Protože můj příběh tímhle teprve začínal.
