Článek
Přiznám se, že jsem při čtení jedné facebookové diskuze několikrát nevěřícně zakroutil hlavou. Téma bylo na první pohled docela obyčejné – nahota rodičů před vlastními dětmi. Čekal jsem klasickou debatu o tom, že každá rodina to má nastavené jinak. Někdo doma nahotu neřeší, jiný ji považuje za něco, co by mělo zůstat soukromou záležitostí dospělých.
Jenže některé komentáře mě překvapily natolik, že jsem se k nim musel několikrát vracet.
Především mě zarazilo, kolik žen považuje za naprosto normální chodit před dětmi bez oblečení i v době, kdy už jsou dávno ve věku, kdy začínají vnímat vlastní tělo, stud a osobní hranice. A ještě víc mě překvapilo, jak otevřeně o tom některé z nich píší.
Člověk by čekal, že když jde o intimní věci týkající se rodiny a dětí, budou lidé alespoň trochu opatrní v tom, co veřejně sdílejí. Tady to ale místy působilo, jako by někteří rodiče vůbec nepřemýšleli nad tím, že jejich dítě má také vlastní soukromí a právo rozhodovat o tom, co je mu příjemné.
Některé komentáře dokonce popisovaly situace, kdy děti z legrace různě reagují na nahotu rodičů a dělají si z ní srandu. Někomu to připadalo veselé a naprosto přirozené. Mně tedy ne.
Možná jsem staromódní. Možná jsem byl jako dítě jiný. Ale já si velmi dobře pamatuji, že přibližně kolem dvanácti let už mi rozhodně nebylo příjemné, kdyby přede mnou rodiče běžně chodili nazí. Přišlo mi to trapné a nepříjemné. Začal jsem si uvědomovat, že existují určité věci, které člověk nechce sdílet ani s nejbližší rodinou.
A myslím, že je to naprosto přirozená součást dospívání.
Dítě se postupně učí, že má vlastní tělo, vlastní prostor a vlastní hranice. Učí se, že může říct „ne“ a že některé věci jsou jen jeho. Právě v tomto období by podle mě měli rodiče začít tyto hranice vnímat ještě citlivěji.
Neříkám, že nahota je něco špatného. Vůbec ne.
Malé dítě může být s rodičem v koupelně, rodič může vyjít ze sprchy nebo se doma převlékat. V určitém věku to skutečně nemusí znamenat vůbec nic. Jenže děti rostou a s jejich věkem se mění i jejich vnímání světa.
To, co je naprosto normální pro tříleté dítě, nemusí být normální pro dvanáctiletého kluka nebo třináctiletou holku.
A právě tady podle mě někteří rodiče dělají chybu. Přestanou vnímat, že jejich dítě už není malé. Pořád ho vidí jako svého syna nebo dceru, kterým přece nic nevadí. A když dítě nic neřekne, rodič si to vysvětlí jako důkaz, že je všechno v pořádku.
Jenže ono to tak být nemusí.
Dítě nemusí vždycky říct, že je mu něco nepříjemné. Může se stydět. Může se bát, že rodiče urazí. Může mít pocit, že je divné, když mu něco vadí. A může si dokonce myslet, že když je to pro rodiče normální, musí to být normální i pro něj.
Proto si myslím, že odpovědnost je hlavně na rodičích.
Sám mám syna a máme spolu otevřený vztah. Ví, že mi může říct prakticky všechno. Zároveň se ale snažím vnímat i věci, které mi třeba neřekne přímo. Člověk někdy pozná podle výrazu, nálady nebo chování, že mu něco není příjemné.
A přesně takhle podle mě funguje respekt k dítěti.
Nečekat, až bude muset říct: „Tati, mami, tohle už nechci.“
Ale všimnout si toho dřív.
Já osobně bych před svými dětmi běžně nahý nechodil. Ne proto, že bych měl problém s vlastním tělem. Ne proto, že bych považoval nahotu za něco špatného nebo nepřirozeného. Ale proto, že mi přijde normální respektovat soukromí svých dětí stejně, jako očekávám, že ony budou respektovat moje.
Když jsem byl dítě, sám jsem měl období, kdy mi bylo nepříjemné, pokud jsem měl být před rodiči bez oblečení. A rozhodně bych nechtěl, aby někdo moje tehdejší pocity zlehčoval slovy: „Vždyť o nic nejde.“
Pro mě o něco šlo.
Šlo o pocit, že mám právo na vlastní hranice.
A právě proto mě ta facebooková diskuze tak zarazila. Ne proto, že by mi vadila samotná nahota. Ale protože jsem měl pocit, že někteří dospělí vůbec nepřemýšlejí nad tím, že jejich dítě může mít na celou věc úplně jiný názor.
A pak je tu ještě jedna věc.
Kdyby mi někdo řekl, že se jeho dítě před ním stydí nebo že mu není příjemné, když je rodič nahý, nikdy bych mu neřekl, že je přecitlivělé. Naopak. Řekl bych, že je naprosto v pořádku mít takové pocity.
Stejně tak bych ale nechtěl, aby se z opačného názoru dělalo něco divného. Pokud někomu rodinná nahota nevadí, je to jeho věc. Ale ve chvíli, kdy do toho vstupuje dítě, bychom měli přestat řešit, co je pohodlné pro nás jako rodiče, a začít řešit, co je příjemné našim dětem.
Protože dítě není pokračováním našeho těla ani našeho způsobu uvažování.
Je to samostatný člověk.
A samostatný člověk má právo na vlastní hranice.
Takže když čtu, že některým rodičům připadá naprosto normální, když děti reagují na jejich nahotu různými žerty a doteky, opravdu tomu nerozumím. Možná jsem v tomhle přísnější. Možná jsem jen vyrostl v době, kdy se některé věci považovaly za soukromé.
Ale jedno vím jistě.
Kdybych měl dítě, které by mi dalo najevo, že mu něco není příjemné, nikdy bych mu neřekl, že je to přece normální a že se nemá za co stydět.
Prostě bych to respektoval.
Protože být rodičem podle mě neznamená učit dítě, že musí přijmout všechno, co je příjemné nám.
Znamená to také umět ustoupit, když zjistíme, že naše dítě potřebuje vlastní prostor.
A možná bychom se občas měli sami sebe zeptat, jestli opravdu víme, co naše děti cítí.
Nebo jestli si to jen namlouváme proto, že je pro nás pohodlnější věřit, že jim nic nevadí.
