Článek
Stručně dodám, že registrované partnerství bylo jen doplněno o některá práva, jakými jsou nárok na vdovský či vdovecký důchod, úprava majetkových poměrů či přisvojení si biologického potomka partnerkou/partnerem. Adopce oběma partnery nadále nebudou možné. Přestože tzv. manželství pro všechny umožňuje 14 (!) z 27 členských států Evropské unie, Česká republika mezi nimi opět nebude. Nechci se rozepisovat o zatuchlé české politice, populismu a lhostejnosti, díky nimž zdánlivě patříme spíše na Východ. Rád bych vám nabídl pohled z druhé, chcete-li menšinové strany. Přijetí manželství všech párů má totiž mnohem hlubší význam, než jsme si schopni připustit. A týká se nás všech.
Veřejně přiznané stejnopohlavní vztahy nemají dlouhou tradici. Přestože se v (nejen) lidské společnosti vyskytují odnepaměti, sem tam probleskují ve svědectvích o životě ve starověkém Egyptě nebo pozdním středověku, v posledních staletích byla na projevy homosexuality uvalena klatba pod pohrůžkou nejrůznějších trestů, od vyloučení ze společnosti, přes odnětí svobody až po smrt. Až v počátku 20. století se začaly vyskytovat snahy o medicínské osvětlení této problematiky, aby v jeho druhé polovině došlo ke zrušení represí, tedy alespoň ve vyspělé části světa. Dalo by se napsat, že tím byl sexuálním menšinám sejmut provaz z krku a konečně se mohly volně nadechnout. Nicméně nastala tím otázka, co bude dál? A v tom není jasno dosud.
Coming out versus coming in
Gayové a lesby pochopitelně vyrůstají převážně v heterosexuálních rodinách, od nichž přejímají hodnoty a vzorce, které se do nich vepisují jako čárové kódy. Například moji rodiče spolu žijí téměř 40 let v harmonickém manželství, což považuji za dnes již poměrně vzácný jev. Od dětství mě zásobovali citem a smyslem pro partnerskou odpovědnost, vychovali ze mě rodinný typ muže. Když jsem v dospívání konečně pojmenoval svoji sexuální orientaci jako homosexuální, doufal jsem, že jediný rozdíl mezi mnou a mými rodiči bude ten, že já si najdu partnera stejného pohlaví. Netušil jsem však, že mě nečeká jen coming out, během něhož seznámím své okolí se svou orientací, což samo o sobě je psychicky velmi náročné, ale ještě tzv. coming in, v jehož průběhu se budu seznamovat s výzvami ovlivněnými menšinovou orientací, a který pravděpodobně nikdy neskončí.
Někdy kolem třicítky mi pomalu začalo docházet, že chci-li pochopit principy hledání životního partnera v sexuální menšině, nejprve musím zapomenout na vzorce heteronormativní kultury a znovu si hledat cestu k sobě samému a k nastavení hodnot, na nichž vybuduji vztah s partnerem. Uvědomil jsem si, že nejtěžší na tom všem bude partnera vůbec najít. Pokud nežijete v Praze nebo jiném velkoměstě, moc možností, jak poznat jiného gaye, nemáte. K navazování známostí slouží především seznamovací online aplikace, které však neodlišují prostředí seriózních seznámení od nabídek erotického privátu, takže nováčky, neznalé poměrů, může toto prostředí zpočátku trochu vylekat, pokud tam tedy jdou za účelem hledání trvalejšího vztahu.
Stal se však malý zázrak, a i já jsem po mnoha pokusech a omylech našel člověka, s nímž jsem po delší známosti začal žít. A právě tehdy nastala největší výzva – uchopit vztah, abychom v něm byli oba spokojení a vydrželi v něm. Není to jednoduché. Drtivá většina gayů žije v bezdětných vztazích. Nebyli jsme výjimkou. Po víceletém soužití jsme proto hledali způsoby, jimiž v našem vztahu budeme udržovat dynamiku a posouvat jej do dalších fází, protože rodičovství nemůže být v partnerství jediným tmelícím prvkem. Mnohé heterosexuální páry děti také nemají. Přesto je na ně vyvíjen společenský tlak, neboť zjednodušeně řečeno mají jasně dané úkoly v tomto pořadí: sňatek, kariéru, dům, děti, důchod, vnoučata. Někteří si mohou vybrat, zda zvolí odpovědný rodinný život nebo svobodnější bezdětné dobrodružství v páru. Dva gayové tuto možnost volby zpravidla nemají, ani od nich potomky nikdo neočekává. Mají alespoň volné pole působnosti, což na jednu stranu může být osvobozující. Na druhou stranu, co když jsem typ muže, který rodinný vzorec, zažitý celá staletí a předán mi v genetickém kódu, touží naplnit, akorát s jiným mužem? Můj partner byl nastaven jinak. Jeho představy o naplnění našeho vztahu byly více rozpité, neboť si se svou úlohou v něm nevěděl rady. Na jedné straně vnímal mé nastavení a na druhé straně to své nedokázal pojmenovat. Po čase jsme začali být oba dezorientovaní, což (zkráceně řečeno) mohlo být způsobené naší neobratností, ale zcela jistě k tomu přispěly také podmínky, za nichž jsme náš vztah budovali. Vysvětlím…
Emancipací k trvalejším vztahům
Snad každý druhý člověk v LGBTQ komunitě si projde poměrně obtížnou fází dospívání, v níž hledá sám sebe. Stáhne se proto na nějaký čas z veřejného dění a uzavře se do ulity pozorovatele. Někteří gayové tuto ulitu už neopustí, což dávají nepokrytě najevo, nebo si osvojí způsob, jak vystupovat sebevědomě, přestože jsou stále za průhlednou skořápkou. Zřídka skořápku opustí jako přesvědčení „heterosexuálové“, přestože takoví muži si z manželství se ženou občas zaletí do postele s jiným mužem, ženy zase se ženou. To se týká také bisexuálů, kteří raději volí společensky akceptovanější cestu ke smíšenému manželství.
Tuto zátěž si mnozí z nás přinášíme do vztahů, které před nás kladou další výzvy v podobě nejasné představy o jejich naplnění. Přičtu-li k tomu fakt, že společnost svým přístupem tyto vztahy toleruje, ale v širším kontextu je stále není schopna přijmout jako plnohodnotné, je velmi obtížné v homosexuálních vztazích obstát. Vyžaduje to silnou osobnost, velké pouto a pevnou vůli. Není proto divu, že raději unikáme do světa konzumního sexu a nechceme se vázat, zvláště když najít k sobě vhodného partnera je obtížné. Jsme pak nespravedlivě nařčeni z promiskuity, i z toho, že naše vztahy se rozpadají častěji. Důvodů k rozpadu vztahu samozřejmě může být celá řada, ovšem moje zkušenost mě dovedla ke zjištění, že stavět homosexuální vztah na heteronormativní platformě za popsaných podmínek není jednoduché.
Pevně doufám, že v budoucnu už nebude záležet na tom, zda budeme milovat muže či ženu, a že budeme mít záruku, že v obou směrech se můžeme rozběhnout, aniž bychom narazili do zdi. Mladí lidé už nebudou řešit, proč si radši najít partnera opačného pohlaví a proč by mohl být problém, že jsou gayové nebo lesby, emancipační proces stejnopohlavních vztahů dojde vrcholu a další generace nebudou žít v pocitu dezorientace. Mohou to být vaše děti, vnoučata nebo přátelé. Mysleme na to, že rozhodnutí pro stejnopohlavní manželství bude stále zastoupeno menšinově, takže zaběhnutý řád heteronormativní kultury nemůže být ničím ohrožen. Státy, v nichž tzv. manželství pro všechny funguje řadu let, jsou toho důkazem.
Obracím se proto na heterosexuální většinu s prosbou: potřebujeme vaše přijetí! A nemyslím tím jen jakousi toleranci ve smyslu „nemám s tím problém“ a „ať si každý dělá co chce“. Myslím tím vědomé přiznání, že v naší společnosti, v níž všichni dýcháme stejný vzduch, platíme daně a usilujeme o její lepší fungování, jsou lidé, kteří při tom všem ještě musí myslet na to, že jsou mimo hru. Že stále někdo přetřásá (ne)přirozenost jejich citové volby, nárok na užívání běžných práv a nemožnost plodit děti (což si gayové a lesby sami mnohdy bolestně uvědomují, není třeba na to stále upozorňovat!). Je třeba být v tom hlasití a neústupní, neboť žijeme v demokratické zemi 21. století, která respektuje lidská práva a chce nabídnout rovné možnosti.
Stejnopohlavní vztahy jsou po (v podstatě nedávné) destigmatizaci stále v emancipačním procesu, při němž se učíme uchopovat všudypřítomné heteronormativní vzorce vlastním způsobem, zatímco je nám dáváno na srozuměnou, že se s námi v podstatě nepočítá, na čemž se v nadcházející době nejspíše nic nezmění. Někdy situaci LGBTQ menšin přirovnávám k emancipačnímu procesu žen při zrovnoprávnění ve 20. století. Při tomto srovnání s LGBTQ menšinami je dnes ženám volební právo i možnost akademického vzdělání umožněno, ale zatím s akademickým titulem nosí kafe rektorovi a čekají, až je pustí za katedru. A to není radostné bytí.
