Článek
Některé zákony vznikají proto, aby řešily obecný problém. A pak jsou zákony, které vypadají, jako by se v noci narodily v kanceláři firemního právníka, ráno dostaly kravatu a odpoledne se tvářily jako veřejný zájem. Novela střetu zájmů kolem premiéra Andreje Babiše patří přesně do této druhé kategorie. Neříká nahlas „pomáháme Agrofertu“, protože i česká politika má ještě zbytky studu. Ale praktický výsledek vypadá tak jasně, že by k němu mohli přibalit návod k použití a logo holdingu.
Podstata je prostá až drzá. Střet zájmů by se měl nově posuzovat jen vůči úřadu, který člen vlády přímo řídí. Premiér žádné ministerstvo nevede. Dotace přitom rozdělují ministerstva. A najednou je kouzlo hotové: člověk s největší politickou mocí v zemi se může tvářit, že s rozhodováním státu o penězích pro jeho podnikatelský vesmír vlastně nemá nic společného. To je asi jako kdyby majitel restaurace tvrdil, že se ho netýká účetnictví, protože účtenky fyzicky tiskne číšník.
Ještě půvabnější je zkrácení lhůty, po kterou lze vymáhat neoprávněně vyplacené dotace. Z deseti let na čtyři. V běžném životě se tomu říká „promlčení“. V politickém marketingu se tomu patrně bude říkat „sjednocení pravidel“, „narovnání prostředí“ nebo jiná jazyková žvýkačka, která má překrýt fakt, že se pravidla ohýbají zrovna ve chvíli, kdy by mohla sáhnout na peníze premiérova impéria. Náhoda? V české politice je náhoda velmi pracovitý zaměstnanec.
Anketa
Nejzábavnější, pokud tedy člověk ještě zvládá u podobných věcí něco jako zábavu, je role koaličních partnerů. Motoristé slibovali, že Babiše pohlídají. SPD se ráda tváří jako hlas obyčejných lidí proti elitám, oligarchům a zkaženému systému. A najednou tito stateční hlídači stojí u legislativní branky a kontrolují hlavně to, aby premiérovu byznysu nikdo nešlápl na botu. Hlídací pes se změnil v vrátného. A ještě se tváří, že to je bezpečnostní služba republiky.
Politická logika je bohužel čitelná. Menší strany dostanou své symbolické hračky: trochu kulturní války, trochu křiku kolem médií, trochu historických poplachů, trochu pózování před voliči. A za to pomohou premiérovi vyřešit jeho nejcitlivější osobní problém. To není koaliční kompromis. To je směnný obchod, v němž se veřejný zájem používá jako drobné na vrácení.
Babiš je v tom samozřejmě mistr. Umí problémy přejmenovat, rozmělnit a převést do roviny, kde se tváří jako oběť. Když se řeší střet zájmů, je to prý účelovka. Když se řeší dotace, je to útok na český byznys. Když se řeší veřejná kontrola, je to kampaň. A když se mění zákon tak, aby se mu žilo pohodlněji, je to zázračně jen technická úprava. V tomto ohledu má český premiér dar: dokáže ze svého osobního problému udělat státní reformu a ještě čeká potlesk za modernizaci.
Jenže problém není jen Babiš. Problém je, že zbytek vládní většiny se tváří, že to nevidí. Demokracie se nerozpadá jen tím, že někdo chce víc moci. Rozpadá se i tím, že ostatní kolem něj přikyvují, protože za to dostanou kus vlastního písečku. Zákony mají být obecné, předvídatelné a nesmí být šité na míru aktuálnímu držiteli moci. Jakmile se z nich stane servisní sada pro premiéra, právní stát přestává být systémem a začíná být dílnou.
Česko už dlouho trpí tím, že část veřejnosti si zvykla na cynickou větu: oni to dělají všichni. Jenže právě tahle věta je politický jed. Když přijmeme, že pravidla se běžně přepisují podle silnějšího, pak už není důvod rozčilovat se příště. A příště bude vždycky. Jednou to budou dotace, podruhé média, potřetí justice, počtvrté bezpečnostní složky. Moc, která zjistí, že může, se sama od sebe nezastaví. Proč by také měla, když kolem stojí koaliční doprovod a drží jí kabát?
Tahle novela je proto víc než technická právní změna. Je to test, jestli se ještě umíme stydět. Jestli veřejnost pozná rozdíl mezi reformou a účelovou úpravou. A jestli poslanci chápou, že nejsou firemní právní oddělení premiérova majetku. Pokud ne, můžeme rovnou přejmenovat střet zájmů na soulad zájmů. Bude to kratší, upřímnější a aspoň se přestaneme tvářit, že někoho zajímá republika víc než holding.
Anketa
Tento článek je autorským komentářem k aktuálnímu politickému dění. Obsahuje názory autora, hodnotící soudy, ironii a satirické prvky. Nejedná se o zpravodajský text.
Zdroj: irozhlas.cz
