Článek
Za svou praxi účetní jsem poznala mnoho lidí, kteří byli přesvědčeni, že když celý život pracovali a odváděli sociální pojištění, mají v případě vážné nemoci na invalidní důchod automaticky nárok. Jednu takovou ženu jsem poznala ve chvíli, kdy už měla za sebou dlouhé měsíce léčby a její život se obrátil vzhůru nohama. Do té doby pracovala, starala se o domácnost a na žádnou pomoc od státu nespoléhala. Pak ale přišla nemoc, která jí vzala sílu pokračovat v zaměstnání.
Byla přesvědčená, že po tolika odpracovaných letech nebude s přiznáním invalidního důchodu problém. Jenže když začala zjišťovat podmínky, narazila na něco, s čím vůbec nepočítala. Nestačí být nemocná. Nestačí ani mít za sebou dlouhou pracovní kariéru. Pro přiznání invalidního důchodu je nutné splnit několik podmínek současně.
První překvapení přišlo při posuzování zdravotního stavu. Člověk může mít vážnou diagnózu, podstupovat náročnou léčbu a přesto nemusí být automaticky uznán invalidním. Rozhodující totiž není pouze název nemoci, ale především to, jak dlouhodobě ovlivňuje schopnost člověka pracovat. Posuzuje se pokles pracovní schopnosti. Pokud činí 35 až 49 procent, jde o invaliditu prvního stupně. Při poklesu o 50 až 69 procent o druhý stupeň a při poklesu nejméně o 70 procent o třetí stupeň.
Jenže ani uznání invalidity ještě samo o sobě neznamená, že člověk dostane invalidní důchod. A právě tady bývá další nepříjemné překvapení. Vedle zdravotního stavu se totiž zkoumá také potřebná doba důchodového pojištění. U člověka staršího 28 let je to zpravidla pět let pojištění získaných v posledních deseti letech před vznikem invalidity. U lidí starších 38 let existuje ještě další možnost: podmínku lze splnit také získáním deseti let pojištění v posledních dvaceti letech před vznikem invalidity.
Právě proto může nastat situace, která lidem připadá nespravedlivá. Někdo pracoval třicet nebo čtyřicet let, ale v posledních letech měl delší přestávku, podnikal bez řádně hrazeného důchodového pojištění nebo se ocitl v období, které se do pojištění nezapočítává. Když pak přijde vážná nemoc, může zjistit, že mu potřebná doba pojištění chybí. Systém totiž neposuzuje jen to, kolik let člověk odpracoval za celý život, ale také to, zda splnil zákonem stanovenou dobu v rozhodném období.
Neznamená to však, že každý, kdo měl v práci přestávku, automaticky o nárok přijde. Do důchodového pojištění se mohou započítat i některé náhradní doby, například osobní péče o dítě do čtyř let nebo za určitých podmínek evidence na úřadu práce. Záleží na konkrétní situaci a na tom, jaké doby má ČSSZ skutečně evidované. Výjimkou je také invalidita vzniklá následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, kdy se potřebná doba pojištění nevyžaduje.
Ženě, o které jsem mluvila, jsem tehdy vysvětlovala ještě jednu důležitou věc. Nesmí podcenit samotnou žádost a zdravotní dokumentaci. Posudkový lékař vychází z lékařských zpráv, odborných vyšetření a dalších podkladů. Proto je důležité, aby měl k dispozici aktuální informace o zdravotním stavu, jeho vývoji i o tom, jak nemoc omezuje běžné pracovní činnosti. Význam má také profesní dotazník, ve kterém žadatel popisuje svou kvalifikaci a dosavadní zaměstnání.
Invalidní důchod navíc nemusí být přiznán navždy. Pokud se zdravotní stav zlepší nebo se změní pracovní schopnost, může při kontrolní prohlídce dojít ke změně stupně invalidity, případně k odejmutí důchodu. Naopak při zhoršení zdravotního stavu může být stupeň invalidity zvýšen. A ještě jedna důležitá informace: pobírání invalidního důchodu prvního nebo druhého stupně se samo o sobě nezapočítává jako náhradní doba pojištění pro budoucí starobní důchod. U třetího stupně se tato doba započítává.
Když se dnes někdo zeptá, zda mu po letech práce stát v případě vážné nemoci automaticky zajistí invalidní důchod, odpovídám opatrně. Rozhodují konkrétní podmínky, nikoli jen počet odpracovaných let. Doporučuji proto pravidelně kontrolovat evidované doby pojištění, schovávat si důležité doklady a při dlouhodobých zdravotních potížích řešit situaci včas s lékařem i příslušnou správou sociálního zabezpečení.
Nejhorší totiž je zjistit až ve chvíli, kdy člověk nemůže pracovat, že mu v evidenci chybí roky, o kterých si myslel, že se počítají. Nemoc sama o sobě je dost těžká životní zkouška. A nejistota, z čeho bude člověk žít, ji dokáže ještě výrazně zhoršit.




