Článek
Paní účetní Alena pozná příchod daňové sezóny bezpečněji než kalendář.
Ne podle data.
Ne podle počasí.
Ale podle telefonů.
Zatímco většinu roku se klienti ozývají v klidu a s rozvahou, v období daňových přiznání jako by někdo zmáčkl tlačítko paniky.
Telefon zvoní od rána do večera.
„Dobrý den, jen se chci zeptat, kdy je vlastně termín?“
„Dobrý den, můžu vám dnes poslat podklady?“
„Dobrý den, myslíte, že se to ještě stihne?“
Poslední otázka bývá obvykle položena v okamžiku, kdy do termínu zbývá méně času, než trvá obědová pauza.
Alena už za roky praxe zjistila jednu zajímavou věc.
Existují dva typy klientů.
První skupina připravuje podklady průběžně. Mají vše seřazené, označené a odevzdané s předstihem.
Druhá skupina je přesvědčená, že času je vždy dost.
Až do chvíle, kdy není.
Právě z této skupiny pochází většina legendárních příběhů.
Jeden klient například každoročně tvrdil, že letos začne včas.
Každý leden volal.
„Tentokrát budu vzorný.“
V únoru slíbil, že doklady brzy dodá.
V březnu oznámil, že je skoro připravený.
A začátkem dubna poslal zprávu:
„Máte dnes čas? Je to trochu akutní.“
Slovo „trochu“ v účetním slovníku obvykle znamená „velmi“.
Pak tu byl podnikatel, který přinesl všechny podklady den před termínem.
V krabici od bot.
Když ji položil na stůl, Alena se zeptala:
„Máte tam všechno?“
„Myslím, že ano.“
„Myslíte?“
„No… pokud nepočítáme doklady, které jsou ještě v autě.“
Samozřejmě byly v autě.
Účetní by mohly napsat celou knihu o věcech, které se nacházejí v automobilech jejich klientů.
Nejčastěji právě ve chvíli, kdy se blíží termín daňového přiznání.
Zajímavé je, že odkládání málokdy souvisí s leností.
Většina podnikatelů je pracovně velmi vytížená.
Řeší zakázky, zaměstnance, zákazníky, výrobu, obchod i marketing.
Daňové přiznání se tak často odsune na později.
A později.
A ještě trochu později.
Až jednoho dne zjistí, že „později“ znamená „zítra“.
Právě tehdy začíná účetní sprint.
Alena tomu říká daňová olympiáda.
Disciplíny jsou každý rok stejné.
Hledání ztracených dokladů.
Dohledávání plateb.
Vzpomínání, k čemu sloužila konkrétní faktura.
A nejoblíbenější disciplína ze všech:
„Určitě jsem to někde měl.“
Tato věta se pravidelně umisťuje na předních příčkách účetních hitparád.
Jednou klient strávil dvě hodiny hledáním důležitého dokumentu.
Nakonec ho našel.
Byl založený v kuchařce mezi receptem na svíčkovou a návodem na domácí bábovku.
Dodnes nikdo neví proč.
Jiný podnikatel objevil chybějící fakturu ve složce označené „Určitě nevyhazovat“.
Bohužel netušil, že ji tam před dvěma lety sám uložil.
Alena ale klienty nesoudí.
Naopak.
Ví, že ve většině případů jde o obyčejnou lidskou vlastnost.
Nepříjemné úkoly se odkládají snadno.
A daňové přiznání mezi oblíbené činnosti většiny lidí skutečně nepatří.
Přesto se každý rok opakuje stejný scénář.
Klienti jsou přesvědčení, že letos budou připraveni dřív.
Účetní jim věří.
A pak přijde poslední týden.
Telefon zazvoní.
„Dobrý den, asi bychom měli začít řešit to přiznání.“
Alena se pokaždé usměje.
Protože ví, že některé tradice jsou silnější než novoroční předsevzetí.
Když se nakonec podaří vše zpracovat, podat a odevzdat včas, klienti si oddechnou.
„Příští rok začnu dřív.“
To je věta, kterou účetní slýchají pravidelně.
Přibližně stejně pravidelně jako koledy o Vánocích.
A stejně jako Vánoce se i daňová sezóna vrátí znovu.
Se stejnými sliby.
Se stejnými příběhy.
A často i se stejnými klienty, kteří si na poslední chvíli vzpomenou, že daňové přiznání samo od sebe opravdu nevyplní.
Pro účetní je to náročné období.
Pro podnikatele stresující.
A pro obě strany trochu úsměvná připomínka, že odkládání věcí na poslední chvíli je možná tím nejrozšířenějším českým sportem vůbec.
