Článek
Když se řekne starobní důchod, většina lidí si představí desítky let v zaměstnání a pravidelné odvody sociálního pojištění. Jenže česká pravidla znají i situace, kdy člověk dlouhodobě nepracoval, a přesto se mu některá období započítají. Jako účetní se setkávám s lidmi, kteří se starají o děti nebo blízké příbuzné a mají strach, že kvůli tomu jednou na důchod vůbec nedosáhnou. Právě tady je důležité pochopit rozdíl mezi dobou pojištění, náhradní dobou a samotným nárokem na důchod.
Představme si ženu, která nikdy neměla klasické zaměstnání. Většinu života pečovala o děti a domácnost, později pomáhala nemocnému rodiči. Nikdy jí nepřišla výplata, ze které by zaměstnavatel odváděl sociální pojištění. Znamená to automaticky, že ve stáří nedostane žádný starobní důchod? Ne tak docela. Zákon totiž počítá s takzvanými náhradními dobami pojištění. Jde o období, kdy člověk pojistné neplatí, ale za splnění stanovených podmínek se mu přesto započítají.
Typickým příkladem je osobní péče o dítě do čtyř let věku. Rodič může být doma, nevydělává a žádné důchodové pojistné neodvádí, přesto se mu tato doba započítá pro nárok na důchod. Podobně může být hodnocena péče o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Náhradní dobou může být také evidence na úřadu práce. Zde ale pozor: nezapočítává se automaticky každé období nezaměstnanosti. Doba pobírání podpory se hodnotí podle zákonných pravidel a evidence bez podpory je časově omezená.
Někteří lidé se mylně domnívají, že se jim do důchodu započítá celé studium. To už dnes neplatí. Studium na střední nebo vysoké škole po 31. prosinci 2009 se běžně jako náhradní doba pojištění nehodnotí. U studia před rokem 2010 se naopak mohou uplatnit dřívější pravidla, zpravidla nejvýše v rozsahu prvních šesti let studia po dosažení 18 let věku. Každé období je proto potřeba posuzovat podle toho, kdy proběhlo.
A teď přichází důležitá otázka: může tedy člověk, který nikdy nepracoval, získat starobní důchod pouze díky náhradním dobám? Tady už je odpověď složitější. Pro hodnocení náhradních dob je obecně důležitá také alespoň minimální doba skutečné účasti na důchodovém pojištění, a to nejméně jeden rok placeného pojištění. Do této podmínky může pomoci například zaměstnání, podnikání nebo dobrovolné důchodové pojištění. Samotná péče o děti tedy nemusí stačit, pokud člověk nikdy nezískal žádnou potřebnou dobu placeného pojištění.
Pro řádný starobní důchod je v roce 2026 standardně potřeba dosáhnout důchodového věku a získat alespoň 35 let důchodového pojištění včetně náhradních dob. Existuje také možnost získat důchod po 30 letech pojištění bez započítání náhradních dob. Zákon zná i další alternativní podmínky pro lidi, kteří potřebnou dobu nezískali v běžném rozsahu, například možnost nároku při vyšším věku a kratší době pojištění. Nejde však o automatický důchod pro každého, kdo celý život nepracoval.
Ještě jedna věc bývá často přehlížená. Náhradní doba nemusí vždy ovlivnit pouze vznik nároku, ale také výši důchodu. Některé náhradní doby se pro výpočet důchodu hodnotí jen v rozsahu 80 procent. Výjimkou je například péče o dítě do čtyř let nebo péče o závislou osobu, které se za stanovených podmínek započítávají plně. Rozdíl tedy může být nejen v tom, zda člověk důchod získá, ale také v tom, kolik bude dostávat.
Za svou praxi účetní bych proto každému doporučila, aby si nepletl neodpracované roky s roky, které se pro důchod vůbec nepočítají. Člověk mohl být dlouho doma s dítětem, starat se o rodiče nebo být vedený na úřadu práce, a přesto si mohl část potřebné doby pojištění zajistit. Rozhodující je ale přesně vědět, jaké období zákon uznává, v jakém rozsahu a zda jsou splněny všechny podmínky. Pokud si nejste jistí, zkontrolujte si evidenci na ePortálu ČSSZ a chybějící doby si nechte ověřit na příslušné správě sociálního zabezpečení. U důchodu totiž někdy nerozhoduje jen to, kolik let člověk chodil do práce, ale také to, co dělal v době, kdy do práce nechodil.
