Článek
V padesáti čtyřech letech jsem si myslel, že mám ještě co nabídnout. Pracovní zkušenosti, zodpovědnost, loajalitu, ochotu učit se – to všechno jsem měl. Ale realita mě zaskočila. Najít práci v tomto věku se ukázalo jako mnohem těžší, než jsem si kdy dokázal představit.
Konec jedné éry
Pracoval jsem celý život. Ráno jsem vstával, chodil do práce, dělal svou práci poctivě. Ale pak přišlo propouštění. Oddělení se rušilo, firma šetřila, padla i moje pozice. Myslel jsem si, že to zvládnu. Měl jsem nějaké úspory a hlavně víru, že s mými zkušenostmi o práci nouze nebude.
Ale mýlil jsem se.
Životopis nestačí
Poslal jsem desítky životopisů. Upravených, motivačních, přizpůsobených každé pozici. Ale odpovědi nepřicházely. Anebo přišla ta nejhorší – žádná. Když už se někdo ozval, většinou to skončilo po prvním pohovoru. Cítil jsem, že narážím na zeď. Slova jako „flexibilita“, „mladý kolektiv“, „dynamické prostředí“ mi začala znít jako zakódovaný vzkaz: Hledáme někoho mladšího.
Pocity zmaru
Nezaměstnanost mě bolela víc psychicky než finančně. Ztráta identity, každodenní rutiny, pocitu užitečnosti. Začal jsem se ptát sám sebe: Co jsem udělal špatně? Ale odpověď nebyla ve mně. Byla v systému, který starší lidi vnímá jako pomalejší, méně adaptabilní, „za zenitem“. Přitom jsem byl stále ochotný učit se, zkoušet nové věci, být loajální.
Světlo na konci tunelu
Po více než roce hledání, několika brigádách a nekonečných motivačních dopisech se to nakonec zlomilo. Pomohla náhoda, doporučení známého, ale i to, že jsem to nevzdal. Dostal jsem příležitost – práci, která mi sice nespadla do klína, ale o to víc si jí vážím.
Co bych vzkázal ostatním
Pokud je vám přes padesát a cítíte se ztracení na trhu práce, nejste sami. Je to těžké. Ale má smysl bojovat. Mluvte s lidmi, vzdělávejte se, zkuste věci, které jste nikdy nezkusili. A hlavně – nenechte si vzít víru v sebe sama.
