Bajka o dětech a mravencích

Ročníky 2010+- a mladší už mobil nepoužívají. Ony v něm bydlí.

Ráno otevřou oči a palec se rozběhne po displeji. Vtip, tanec, nehoda, reklama, kočka, katastrofa. Každý výjev dostane pár vteřin života, než ho palec odsune do nicoty.

Listování nemá začátek ani konec. Není to cesta, protože nikam nevede. Je to pohyb bez přemístění.

Dětský mozek se přitom učí, že svět má být rychlý, barevný a okamžitě příjemný. Když není, stačí ho odsunout. Kniha je pomalá. Rozhovor nemá titulky. Učitel se nedá přehrát dvojnásobnou rychlostí. A skutečný člověk někdy mluví déle než patnáct vteřin, aniž by řekl něco senzačního.

Nejde jen o dopamin. Jde o očekávání: možná právě další video bude to nejlepší. A když ne, určitě to bude to následující.

Za každým rohem čeká další roh.

Motolice kopinatá je parazit, který se dostane do těla mravence a změní jeho chování. Přinutí ho vyšplhat na stéblo trávy a pevně se zakousnout.

Mravenec netuší, že už nejedná ve vlastním zájmu. Čeká tam, dokud ho nesežere ovce. Parazit se tak dostane přesně tam, kam potřebuje.

Možná má mravenec dokonce pocit, že dělá to, co sám chce.

Děti s telefony nejsou tak odlišné. Myslí si, že si vybírají obsah, ale obsah si současně vybírá je. Algoritmus sleduje, co je rozesměje, rozčílí nebo vyděsí. Každým pohybem palce mu prozrazují, jak je udržet na stéble ještě o chvíli déle.

Nejsou požírány zuby. Požírána je jejich pozornost, čas a schopnost být chvíli samy se sebou. Strach se mění v dosah, nejistota v reklamu a touha někam patřit v číslo ve firemní tabulce.

A to je možná jen první fáze životního cyklu.

Novodobá ovce se už blíží. Jmenuje se umělá inteligence.

Nevypadá hrozivě. Nekouše, nedupe a nezvoní jí na krku zvonec. Mluví klidně, okamžitě odpovídá a nikdy neztrácí trpělivost. Napíše úkol, vytvoří obrázek, připraví prezentaci, složí píseň a poradí, co si obléct.

Děti si mezitím trénují právě to, co bude ve světě AI nejméně cenné: rychlou konzumaci, povrchní přepínání a poslušné přijímání hotových odpovědí.

Když děti odevzdají algoritmům svou pozornost a umělé inteligenci také svou námahu, nezůstane jim mnoho prostoru pro vytvoření vlastního hlasu. AI je možná nenahradí úplně. Jen je odstrčí do vedlejší role.

Nebudou určovat směr, ale vybírat z nabídky. Nebudou tvořit, ale hodnotit. Palec nahoru. Palec dolů. Další video.

A možná jim to nebude vadit.

Ty děti nevypadají nešťastně. Smějí se, posílají si videa a sbírají srdíčka. Nacházejí přátele, hudbu i společenství, ke kterým by se jinak nedostaly.

Budoucnost proto nemusí vypadat jako válka se stroji. Může být mnohem pohodlnější.

AI bude tvořit, plánovat a rozhodovat. Lidé budou reagovat, konzumovat a bavit se. Ne jako otroci, ale jako spokojení zákazníci. Ne jako poražení, ale jako šťastní mravenci, kteří si ani nevšimli, že už nejsou hlavními postavami vlastního příběhu.

Pocit štěstí totiž ještě není důkazem svobody.

Umělá inteligence nemusí být nepřítelem. Může být skvělým nástrojem. Rozhodující je, zda rozšíří lidské schopnosti, nebo je nahradí dřív, než se vůbec stihnou vytvořit. Berle pomáhá člověku chodit. Když ji ale dostane dřív, než se naučí stát, možná už se bez ní nezvedne.

Děti proto potřebují zjistit, že nuda se dá přežít. Že pozornost je jejich vlastnictví. Že telefon mohou odložit dřív, než jim to telefon dovolí. A že AI má být nástrojem jejich myšlení, ne jeho náhradou.

Ročníky 2010 a mladší nejsou ztracená generace. Jsou první generací, která dospívá uvnitř stroje navrženého tak, aby ji nenechal odejít — a vedle stroje, který může být schopnější než ona.

Možná budou šťastní. I mravenec může být na stéble spokojený.

Ovce se nažral a děti zůstaly celé.

Skoro.