Článek
Co dokáže jeden učitel
Dodnes mám problém mluvit před lidmi.
Ne proto, že bych nevěděl co říct, ale protože se bojím toho pocitu, že se někdo zasměje. Že udělám chybu. Že budu trapný.
Tenhle pocit má svůj začátek.
Na základní škole.
Měl jsem třídního učitele, který si mě z nějakého důvodu vybral. Nešlo o jednu situaci, ale o dlouhodobé chování, které se opakovalo. Před celou třídou.
Sahal mi do věcí. Vysypával mi aktovku. Bral si moje sešity a žákovskou knížku a čichal k nim. Důvod byl prostý – doma se kouřilo.
Jenže to nebylo něco, co bych mohl ovlivnit. Byl jsem dítě.
Moje máma pracovala jako uklízečka v hospodě. Ráno mě někdy brala s sebou a já pak šel rovnou do školy. Byla to realita, ne něco, za co by se měl někdo stydět.
Jenže ve škole se to změnilo v terč.
Poznámky o tom, že „bydlím v hospodě“. Narážky na to, že je moje máma pořád opilá. Věci, které zaznívaly nahlas, před ostatními.
Pamatuju si ten pocit bezmoci.
Stojíš tam, kolem spolužáci, někdo se směje, někdo mlčí… a ty jen čekáš, až to skončí.
Postupem času jsem se naučil jednu věc – radši nemluvit. Radši nebýt vidět. Radši na sebe neupozorňovat.
Jenže tohle si člověk neodnese jen ze školy.
Zůstane to.
Sebevědomí, které se buduje roky, se dá rozbít mnohem rychleji. A když ho člověk nemá, hledá něco, co mu ten pocit aspoň na chvíli vrátí.
U mě to byl alkohol.
Po něm jsem se uvolnil. Najednou to šlo. Najednou jsem neměl strach mluvit, být mezi lidmi, existovat bez toho vnitřního tlaku.
Jenže to mělo svoji cenu.
Postupně se z toho stala závislost.
Neříkám, že za všechno může jeden člověk. To by bylo příliš jednoduché. Vyrůstal jsem v prostředí, kde byl alkohol běžnou součástí života. Byl všude kolem.
Ale jsem přesvědčený, že právě to, co jsem zažíval ve škole, byl jeden z velkých základů.
Dlouho mi trvalo si to přiznat.
A ještě déle s tím něco udělat.
Došlo to až do bodu, kdy jsem si musel říct o pomoc.
Dnes už několik let abstinuji.
Snažím se žít normální, řádný život. Mám rodinu. A i když se snažím pracovat sám na sobě, některé věci ve mně zůstaly.
Vystupování před lidmi je pro mě dodnes těžké. Ten pocit nejistoty se občas vrací.
Ale jedno vím jistě.
Nikdy bych nedopustil, aby něco podobného zažily moje děti.
Možná si na to ten učitel už ani nevzpomene.
Pro něj to byly jen poznámky, chvíle, možná „legrace“.
Já si to pamatuju dodnes.
Protože někdy stačí jeden člověk, aby ovlivnil směr, kterým se vydáš.
A někdy trvá roky, než ten směr začneš měnit zpátky
