Článek
Kdo by si nyní pomyslel, že jsem se spletl o deset roků a chci se s jistým časovým odstupem věnovat listopadovým událostem z podzimu 1989, mohl by mít kousek pravdy. Jenže já jsem se rozhodl pro jinou cestu. Rozhodně nebude mít tak silnou výpověď jako tehdejší události, nicméně se vyplatí si na pročtení líčení vyšetřit dvě tři minuty. Opravdu slibuji přínos.
Víme, že každá starší generace si stěžuje na později narozené. Tak se děje celá staletí a nic na daném faktu nemění ani tzv. nová doba. Závěry od příslušných badatelů vyznívají poměrně jasně. Tak jaký je smysl nadpisu? Už tak mladí si po seniorském způsobu stěžují? Nedokážou si udržet mladou mysl? Jsou natolik unaveni? Životem? Průběžnými obavami a tahanicemi?
Před pár dny jsem se potkal se spolužákem. Když jsem dal najevo svoji zvědavost a ochotu ho vyslechnout, hned se mi svěřil. Začal krátkými zmínkami z osobních, rodinných a pracovních informací. Z nich vyberu část, pro niž je nadpis příznačný. Proto také vznikl. Stručně napsáno - 44 let stojí denně, samozřejmě kromě sobot a nedělí, u obráběcího stroje. Někdy u dvou - z důvodu dosahování vyšší efektivnosti výroby. Během vyučení a uplynulých roků nic nepodceňoval. Ve svém vysokém věku, kdy podle dřívějších měřítek měl být již hodně měsíců v důchodu, nadále nejen do zaměstnání chodí a vyrábí stanovené součástky, ale navíc je ochoten si poslechnout radu někoho, kdo by mu dokázal poradit. Za léta si vybudoval solidní pověst. Jednak něco opravdu umí. Jednak ho kolegové a šéf mají za spolehlivého, ochotného a pracovitého. Nebývá nemocný a skoro nic nepožaduje. Snaží se se všemi vyjít v dobrém. Kdo by ze zaměstnance se vzpomenutou vizitkou neměl radost?
Mohlo by se napsat, že neusnul na vavřínech, počíná si skromně a vůbec u něj nenajdeme elementy bohorovnosti. Na druhé straně prokazuje slušnou úroveň sebevědomí, když tvrdí, že za uvedený počet let se přece jenom něčemu naučil a může vydat prohlášení, že je dobrý. Pak se pustil do vyprávění, jak k nim nedávno na praxi nastoupil mladý muž. Měl za sebou více než dva roky učení ve strojírenském oboru. Kladem na počátku bylo, že se na místo dostavil včas. S vysokou pravděpodobností ho rodiče poučili, že jde o svatou povinnost. Proto vstal, odvezli ho na místo a počkali, až přistoupí k bráně a tam se zeptá, co má dělat a kam jít. Po chvilce byl někým převzat a rodiče odjeli.
Jak se dá uhodnout, dostal se ke spolužákovi. Kývnul na něj, podal mu ruku a poučil ho, že se má převléknout. Odešli do šatny, kde našli volnou skříňku. Úplně vhodný oděv neměl, ale v jeho případě nejde o podstatou záležitost. Vrátili se zpět na dílnu. Chlapce postavil před první stroj. Dotaz „tohle znáš?“ nedopadl úplně dobře. Přiskočilo několik drobných vysvětlení ohledně funkce a možností stroje. Mnoho se žel nezměnilo. Krčil rameny a do chápavého výrazu cosi chybělo. Přešli k vedlejšímu. Tam se proces opakoval. Abych psaní zbytečně nenatahoval, mladý muž nikde nepochodil. Na všech štacích se ukázal jako „nevědomý“ a nepřipravený. Doprovázející pracovník si připadal divně. Uvedený stav ještě nezažil.
Zašel za nadřízeným a oznámil mu stav. Místo aby stážista, dá-li se tak nazvat, s něčím pomohl, byl na přítěž. A navíc by mohl způsobit škodu. Co s ním? Musí zde pár dní vydržet. Aby jen tak seděl a koukal, nebude dobré. Naučí se něco odezíráním? No, nevypadal nijak nadšeně. Nakonec se rozhodlo, že bude po jednotlivých částech zametat celé pracoviště. Jen mu muselo být vysvětleno, jak se má koště správně používat. Během dosavadního života ho sice viděl, ale bylo zjevné, že s ním ještě prakticky nenakládal. Žádná sláva.
Ano, určitý užitek přinesl. Ale jak prospěl svému profesnímu růstu? Je snad úspěchem, že se vůbec dostavil? Že chodil či byl přivážen včas? A leckoho by nyní mohlo napadnout a ptát se - jak o své misi na praxi referoval doma? A co sdělil spolustudentům? Ponechal si svůj tradiční frajerský a přezíravý tón? Nebo se v něm vzkřísily malé jiskřičky pokory? Odpověď by nám měly přinést budoucí dny a týdny.
