Článek
Hned na úvod musím napsat, že nepatřím mezi zastánce, vyznavače a prosazovatele jednotného postupu. Nicméně občas má svoje nesporné výhody, které leckomu a lecčemu pomůžou. Proto tvrdím, že určitý základ musí být položen. Či by aspoň měl být. Bude záležet na konkrétní situaci a na úhlu pohledu. Jako jindy půjde o uplatňování individuálních přístupů.
Jako analogie se nabízí dodržovat zásady slušného chování, abychom spolu ve společnosti alespoň uspokojivě vycházeli. Lépe bude dostat se výše a pak by mohlo platit - zdárně a výborně. Každý má nějakou úroveň a nebude na škodu se nad ní zamyslet. Třeba ho napadne, že by se mohl zlepšit a v čem konkrétně. Odvážnější si nechají poradit. Připomenu známou a platnou životní moudrost - „nikdo není dokonalý“. Jindy zaslechneme - žádný učený z nebe nespadl. Obě jsou pravdivé a skrývají v sobě výzvu, abychom na sobě pracovali. Ve vlastním zájmu a pro svůj osobní prospěch!
Než se pustím dále, chci zveřejnit dojem z tzv. moderní doby. Jako kdyby neměla platit dříve respektovaná pravidla a nepsané zákony. Leccos se rozlamuje a nepůsobí dojmem pevnosti, jistoty a stability. Zájemci by si mohli načíst něco o tzv. tekuté společnosti. Velmi poučné a trefné. Kupříkladu kdo dnes žije ve smutku po stanovenou dobu, když ho navždy opustí blízká osoba? Z mládí si pamatuji, jak se ženy i muži oblékali do černého šatstva. Doba jeho nošení trvala několik týdnů. Poté na svém oděvu nosívali alespoň černou pásku. Někteří až jeden rok. Opatření podle mého názoru mělo smysl. Člověk se nemusel nikomu ospravedlňovat, že nemá dobrou náladu a veselou mysl. Ostatní občané kolem něj na něho brali větší ohled. Zbytečně se ho nevyptávali a ani se ho nesnažili lacině rozveselovat. Ponejvíce ho nechali na pokoji a jeho starostem a pocitům. Což se leckomu nemusí jevit jako optimální přístup a řešení. Do jisté míry souhlasím. Vzájemně se od sebe odlišujeme. Vidíme, jak relativně silně platí závěr úvodního odstavce.
Navíc se leccos mění v průběhu doby. Měli bychom si myslet, že vlivem její rychlosti a uspěchanosti máme urychlit také svoje truchlení? Třeba zrovna zde, tj. v tlaku na zkrácení mnohých jevů a hlavně procesů, se nachází potíž mnoha osob. Nestačí si projít dříve obvyklými procedurami. Podpůrnými konkrétními příklady bych svůj výrok rád podložil. Třeba mě napadá narychlo vypěstovaná zelenina. A jak bychom se dívali na tzv. zrychlené kuře? Ono stačí koupit „čerstvě upečené pečivo“ v supermarketu. Jistě víme, na co chci poukázat. Leccos „rychlejšího“ by se nám líbilo. Část věcí nikoli. Kupříkladu abychom my sami pracovali dvakrát rychleji. Pouze někde by šlo o možný přístup. Jen trochu chci naznačit, že jsou pracovní pozice, kde se lidi nepřetrhnou. Problém bývá, že na vše nemáme příslušné normy. O mnoho snadnější je jejich zavádění v oblasti manuální práce, ale i tam vidíme, jak je někdo plní lépe, zatímco jiný více či méně zaostává.
Kousek odtud se nalézá péče o velmi malé děti. Přestože se dnes rodí potomci statisticky významně starším párům, nedá se s jistotou prohlásit, že by lidé byli na příchod dítěte na svět znatelně lépe připraveni. Jistě nějaký posun najdeme. Leč kdybychom je zkoušeli ze znalosti zákonných ustanovení… Ale pozor - jejich doslovná znalost vůbec neznamená, že matky a otcové budou bezchybně vykonávat svoje rodičovské role. Avšak přece jenom povědomí by mělo působit. Analogií je, kdyby jedinec z pralesa přišel do většího města a tušil, že nemá vstupovat do vozovky, kde vládne čilý provoz, ovšem nechápe význam semaforů.
Jasně vidíme, že bez určité jednoty se neobejdeme. Měli bychom si udělat aspoň trochu času na promyšlení svého osobního stavu a jak zde - ve většině situací - budeme v budoucnu postupovat. Rozumný směr se nalézá někde mezi krajnostmi „poslušná ovce“ a „excentrická osoba“, která se snaží být velmi originální a leckdy leze ostatním na nervy.
