Článek
Nelze upřít rodičům, že se o své děti starají. Někteří až příliš a tím je málo připravují na skutečný život. U jiných najdeme zjevné nedostatky, že by se o ně všechny měly zajímat jisté orgány. Občas se dá narazit na zvláštní situace.
Přijde maminka s holčičkou do parku. Tašku s hračkami položí na lavičku a vyzve dcerku, aby si zatím hrála. Ona si někam chvilku brnkne a pak si budou hrát spolu. Dívka se chová poslušně a projde jednotlivé hmotné nabídky parčíku. Není jich navýsost mnoho, ale dá se na nich užít mnohem víc než doma. Maminka se mírně vzdálí a hovor začne. Dítě se postupně přesune z houpačky na skluzavku. Poté rukou zašátrá v tašce a vyndá si pár báboviček. Občas koukne po matce, ale její hovor stále trvá. Chvíli stojí, chvílemi popochází po trávníku nebo po chodníku. Zajímavostí je, že většinu doby telefonátu stojí zády ke své dceři. Přicházejí otázky. Neměla by dcerka nic slyšet z její dlouhé slovní produkce? Stejně by jí nerozuměla? Proč se však obrací? Koná tak ze zvyku? A co hledisko bezpečnosti? Měla by ji přece jako rodič a jako nositelka osobní odpovědnosti mít na očích, když už s ní není v osobním kontaktu, jak se předpokládalo při příchodu? ČR navzdory občasným potížím nepatří mezi nebezpečné země, ale může se stát, že se dítě ztratí, třeba i vlivem zásahu jiné osoby. Nemusíme mluvit hned o únosu a výkupném, ale situace po zmizení dítěte není nikdy snadná. Byť nemusí trvat dlouho. Od příslušných orgánů se můžeme dozvědět své…
Jako další mě napadá, jak mají rodiče strach a rozhodně nechtějí pouštět svoje děti ven, když se stmívá, zejména s příchodem chladnějších zářijových a říjnových večerů. Kromě běžných rizik by mohly nastydnout. Navíc jsou si vědomi dopadů, že po onemocnění nemohou do školy, zameškají látku a kdo ví, jestli by byly schopny ji brzo dohonit. V neposlední řadě by si někdo z rodičů asi musel vzít volno a teď je v zaměstnání zrovna takové „divné“ období a není dobré, aby tam chyběl atd. Vše je lehce pochopitelné. Snad…
Podobně jako do jiných oblastí, i sem poměrně razantně vstupují moderní komunikační technologie. Spíše kvůli nim, než díky nim, se děti mohou dostat do velmi nepříjemné situace. Stačí zmínit pojem „sexuální predátoři“ a část znalých osob již bude tzv. doma. O koho jde? O skupinu jedinců, kteří na internetu loví mladé slečny, aby s nimi mohli cosi konat, nejčastěji si popovídat. A pak vyrazit někam dále a výše. Někdy jde opravdu jen o úvodní dějství, jak potvrzují policejní záznamy. Nedávám si zde za úkol celou oblast podrobně rozebírat. Chci upozornit na zdánlivý paradox, kdy se rodiče zdráhají potomka pustit navečer ven a argumentují „nebezpečím“. Jenže na netu hrozí podle příslušných odborníků o dost větší, třeba sexuální zneužívání, nátlak, manipulace, vydírání ad. Jistě chápeme, že kráčí o značně traumatizující záležitost, s ní se oběti vyrovnávají měsíce a léta a části se zde nepodaří náprava vůbec. Žel ani jako dospělé ženy zpravidla nedojdou klidu, mají potíže s rozvíjením dobrých mezilidských vztahů a blízkých zejména. Věřím, že film V síti vykonal dobrou a přínosnou službu, byť jeho uvedení na trh se dělo v době pandemie. Velká škoda.
Je na rodičích, aby znali rizika současnosti. Pro začátek by možná mohlo stačit aspoň někdy životem neproplouvat na známého automatického pilota. Svým dětem věnovat dostatek času, vnímat jejich potřeby, žádosti, potíže a pokusit se jim pomoci, pokud chtějí. Nezřídka se však stává, že rodiče důvěru svých dcer a synů již dávno ztratili. Smutnou shodou okolností se stává, že sexuální predátoři jsou leckdy jediní, kdo na ně mají čas, kdo je třeba i pochopí, umí je ocenit a s kým si mohou otevřeně popovídat. Bezpečnost především!
