Článek
Leckdo se mnou asi bude souhlasit, kdybych se pustil do posuzování, jak vypadá naše okolí. Asi by leckdy vyznělo spíše kriticky. Poházené odpadky, neposekaná tráva, úlomky větví, poletující igelitové pytlíky, neshrabané listí, plechovky a PET lahve posouvané silnějším větrem a mírně rachotící atd. Jde o obrazy, které máme možnost vidět ve veřejném prostoru, třeba na náměstích a v ulicích, také před rodinnými domky a na přilehlých zahradách. Na části z nich se najde mnohem více. Pravda, bylo hůře. Kupříkladu v počtu divokých skládek. Statistiku neznám, ale v posledních letech jsem jich během cest registroval méně. Přece jenom se v našem chování více a silněji prosazuje ekologický aspekt.
Já bych se podíval na jiný druh čistoty. Vyjádřím ho velmi stručně. Málokdo umí dokonale česky, na velmi dobré úrovni malá skupina obyvatel, jejíž počet si úplně netroufám odhadnout. Rozhodně sem nepatří všichni, kdo absolvovali VŠ. Když někdy slyším mluvit jisté představitele, ať již z oblasti politiky, ekonomie, kultury a dalších, příliš kladný pocit z jejich slovního vystoupení nemám. Za všechny uvedu hlášku - „díky přívalovým lijákům došlo k zatopení desítek sklepů“ či „tohle je moje srdcová záležitost“. Kdo česky umí, ví hned, kde se chyba nalézá. Výroků by se dalo / nebo daly? / představit desítky.
Nedávno jsem slyšel osobu, která má rodný jazyk velmi ráda. Záleží jí na jeho úrovni a drží se ho zuby nehty. Ne snad že by odmítala moderní dobu a chovala se jako zapšklý starý občan, konzervativec odmítající cokoli nového. Ne. Co nám sděluje? Měli bychom za svůj rodný jazyk a za jeho čistotu bojovat. Nebo aspoň více než dosud. Jenže globalizace velmi silně tlačí. Kromě výjimek se před ní člověk nemůže schovat.
Jako rozumný kompromis se mi jeví, že uživatelé a uživatelky budou znát české i cizí podoby slov, zde ekvivalenty. Poté bude vytvořen předpoklad, aby si lidé porozuměli. Jako konkrétní příklad mě napadá, že dnešní děti dobře znají slova „pozitivní“ a „negativní“, ovšem jen velice málo jich podá jejich český překlad. Jestliže někdo bude hovořit o kladech a záporech, nebudou vědět, jaká bije. Příkladů jsou stovky a způsobují nezanedbatelný příspěvek k mezigeneračním potížím a nedorozuměním. Různé strany si myslí a jsou přesvědčeny, jak druzí „špatně mluví“. Avšak na sebe se kriticky podívat je vůbec nenapadne!
Vůbec nechci prosazovat jakési nacionalistické přístupy, ale vlastního jazyka bychom si měli vážit. A zároveň poctivě přemýšlet, kolik si do něj pustíme cizích výrazů. Jako analogie by mohl posloužit a pomoci náš byt. Sem také vpustíme kohokoli, bez ohledu na jak dlouho dobu? Jak vypadá? Co dělá? Jakým dojmem působí? Patrně nikoli. Teritoriálně smysl problému chápeme, byť stále existuje část občanů, kteří důvěřivě domů pustí leckoho. Třeba i plánovače a vykonavatele podvodné a trestné činnosti, který moc hezky mluví, odůvodňuje a hlavně lichotí a slibuje. Leckdo žel podlehne.
Lze pochopit, že někdo se chce prostřednictvím užívání cizích slov blýsknout, co vše umí, čemu rozumí, co pochytil apod. Ale opravdu? A kolik nečeských termínů skutečně chápe? Jakou má cenu, když před svými pra/rodiči bude užívat slova, kterým naopak oni nebudou rozumět? Co se bude odehrávat ve vztazích v oblasti partnerských vztahů? Jde nám opravdu o pozitivní sociální atmosféru? Tj. abychom se cítili kladně mezi ostatními? Co vlastně lidé mají ze situací, kdy si nerozumějí? Odhaduji, že nepůjde o příjemné pocity.
