Článek
Možná nebude chybou hned na počátku uvést jakési protikladné vymezení. Rozhodně by se neměla stát místem, kam žáci chodí s nechutí a za trest, kde prožívají převážně negativní pocity, obavy, strach, úzkost a kde je téměř nic nebaví a nezajímá. Dále by se zde neměly objevovat věci a jevy, které jsou v rozporu se školním řádem. Projevů najdeme více. Nyní je možná vhodná doba zamířit oficiálním směrováním, čím by měla škola být.
Ideální představou je, že se do ní žák těší, chce se něčemu naučit a podílet se na probíhajících procesech, odnáší si pozitivní zážitky, panují v ní dobré vztahy atd. Jak asi lehce uhodneme, jistě se daný stav nedosáhne sám od sebe. Spíše zde všechny, kdo se ve škole vyskytují a mají na jejím chodu určitý podíl, čeká hodně práce, ať již jde o vedení, učitele, žáky, rodiče, kamarády atd. Kdo se zamyslí, zjistí, že otázky se jen hrnou. Vyberu jich několik. Jak jsou vedení škol a skupiny učitelů připraveny a schopny vytvářet podnětné a kladné prostředí? A ochotny? Vědí, jak má vypadat? Obsahují jejich mysli konkrétní představy o cestách k dosažení? Byl absolvován nějaký kurz? Jaká je vůle jeho náměty a doporučení uskutečnit?
Nezapomeňme na děti. Jak by k uvedenému typu prostředí sami žáci měli a mohli přispívat? Mají tušení, jakou například podobu mají pozitivní vztahy? S ohledem na charakter doby a její rychlost je dost dobře možné, že o nich doposud neslyšeli. Případně něco zaslechli doma, v MŠ a na ZŠ, ale neuvědomují si význam řečeného. Velmi reálnou možností je, že když se o něčem učí, je jejich snahou látku zapomenout, aby je nezdržovala a neblokovala v jejich rozletu do činností, které je baví a skýtají jim na rozdíl od školy příjemné zážitky.
V neposlední řadě bychom neměli zapomínat na působení celospolečenského kontextu. Je celá společnost příznivě nakloněna k oblasti školství? Jak se na ni dívá? Co si myslí o učitelích a o systému vzdělávání? Jak hodnotí jejich práci? Jaké má pohledy na finanční ocenění jejich pedagogického působení? Je přesvědčena o jejich erudovanosti a o patřičných lidských kvalitách? Otázek by pochopitelně mohlo padnout o dost více a můžeme tušit, že odpovídat by většinou nebylo nijak snadné. Zejména pokud by se mělo jednat o dotažení určitých prvků do praktické podoby.
Součástí úvah a pokládaných dotazů jsou samozřejmě rodiče. Jak oni jako zákonní zástupci svými názory, postoji a očekáváními přispívají k utváření kladné atmosféry? Kromě vět s otazníkem na konci z předchozího odstavce se mohou objevit další. Snaží se svoje potomky věcně správně motivovat? Ukazuje se, že někteří je školou straší ještě v době pobytu v MŠ. Jak se pak děti mohou těšit? Jak je v praxi patrné, řada zkušených příslušníků pedagogického sboru se spíše s vyššími, než menšími potížemi napravuje doposud napáchané škody. Než dosáhnou alespoň dílčího úspěchu, je zde vystrkování růžků ke konci třetí třídy, a hlavně během čtvrté. Dospělí jsou postupně sesazováni z pomyslného piedestalu, neboť děti vidí, že nemají pokaždé pravdu, nevlastní dostatek pro ně jako žáky významných informací a rovněž chybují. Zanedlouho začne puberta a je takřka „konec“ s pozitivními postoji.
Jak velký je rozdíl, pokud přijde dítě z rodiny, kde mu čtou, povídají si s ním, věnují mu dost osobní pozornosti, váží si ho, přiměřeně o něj pečují, tj. dostává dostatečný prostor pro sebe, svoje úvahy, myšlenky, nápady a způsoby plnění úkolů. Leckdy však naráží, neboť řadě škol zůstává utajeno, že kromě předepsané látky jsou v životě další elementy, z nichž část má vyšší důležitost než učivo. Mám na mysli zejména klíčové kompetence jako umět spolupracovat, komunikovat ad. Ještě se k nim dostaneme. Musí se dodat též zmínka o působení psychologických mechanismů a zákonů. Jim se nedá vyhnout. Zdá se mi prospěšné zde provést ještě alespoň jednu zastávku.
