Článek
Jednou z verzí znění nadpisu bylo - Člověk ve výtahu. Chvíli jsem nad ní přemýšlel, až mě napadlo, že možná nebude úplně přesný a dostatek vypovídající. Konečně, každý může posoudit stav a výsledek podle vlastních zkušeností a pocitů.
Oč se jedná? Představím docela známý jev a proces. Mnoho lidí si v obtížné situaci nedokáže poradit. Vlastně nemám úplnou pravdu. Oni by si dokázali poradit a situaci změnit, zvrátit ji - a dokonce kladně vyřešit. Jenže se jim moc nechce. Něco jim schází. Chuť? Motiv? Publikum? Nebo je lidí v jejich blízkosti naopak příliš moc? Jinak by se dalo napsat, že se poohlížejí po pomocné ruce. Nebo také po výtahu. Jak máme posledním slovům správně rozumět?
Leckdo by byl rád, kdyby se jeho prostřednictvím dostal někam výše. V lepším případě aby spočinul na místě, kde býval dříve, než se začalo nedařit. V nejlepším někam ještě výše. Od specialistů na vnitřní procesy lidí můžeme zaslechnout nebo si přečíst zajímavou myšlenku. Život se tak trochu směje lidem, kteří po výtahu touží. Důvodem smíchu ale není škodolibost a pomstychtivost. Schovává se za ním znalost, že výtah je docela blízko, aniž by přivolavači tušili. Nebo také platí, že se nachází blíže, než si myslí, když o jeho užití uvažují. Jenže sám život se rozhodl, že nám pomáhat nebude. Poté lidé se zklamáním a se zlobou zjišťují, že si budou muset pomoci sami. Ano, tady se nachází podstata - člověk by měl sám sebe zvedat. Po neveselém prozření a po odeznění negativních pocitů a po prvních drobných krůčcích pochopí, že je sám sobě výtahem. Jinak také pomocníkem, vůdcem a podpůrcem…
Kdybychom pátrali po příčinách, zjistíme, že se ve svém životě málokdy cítili být oceněni ze strany tzv. silnějších osob, tj. nejčastěji pra/rodičů, učitelů a případně trenérů a později nadřízených. Můžeme vydat konstatování, že v jejich dětství se odehrálo ledacos, co jim nesvědčilo v jejich zdravém vývoji. K lepšímu pochopení poslouží následující otázky. Pomáhal jim někdo? Kdo vynaložil snahu, aby je chápal? Jak vypadala podpora jejich přání, plánů, snů a cílů? Měli vůbec nějaké? Dostalo se jim ponižování a srážení? Že nikdy ničeho nedosáhnou? Zaslechli kritiku? Poslouchali řeči o snílkovství a idealismu? Či o bláznovství? Byly bagatelizovány jejich starosti a pocity s nimi související? Mohli se nějak dozvědět, že se mohou navzdory vnějšímu tlaku něčeho kladného dobrat? Nebo byli nejčastěji nuceni sklánět hlavy a vydat se dopředu určenou cestou? Byla jim dána možnost diskuse? Mohli si aspoň někdy vybrat? Něco ovlivnit? A ještě by se ve vyptávání dalo chvíli pokračovat.
Každý jedinec lehce pochopí, že výtah sám nepojede. Kráčí o logické a zároveň cenné poznání, že pro pohyb směrem k cíli musíme něco provést. Nejlépe ve správném směru a rozsahu. Jako analogie se nabízí zkušenost, kdy se člověk přesouvá lesem, ale neví, zda míří tam, kam si zvolil. Bude muset provádět korekci? Tady na rozdíl od nečinnosti a nerozhodnosti a bezmocnosti nějaký výdej bude, byť potřebného cíle nemusí být dosaženo. Když tak se z vycházky vrátí s nepořízenou. Hlavně že trefí nazpět.
Závěrečnou poznámkou z praxe je, že lidé automaticky míří k výtahovým dveřím, aniž by je napadlo, že zdravější bývá jít pěšky. Bude pro ně prospěšné zvyšovat počet jejich nohama absolvovaných pater. Stačí si jen nastavit proces ve své hlavě a posléze ho dovádět do náležitých praktických podob. Dostanou se do výtahu bez výtahu. Ještě o kousek výše je stav, kdy se jim nikdo nebude divit, naopak je bude respektovat a možná se jimi nechá inspirovat a motivovat. Jak se po dnešku díváte na výtahy?
