Článek
Dost již bylo napsáno slov o pobytu rodičů a dětí na pískovištích a v zábavních parcích. Jak se dá předpokládat a na vlastní oči vidět, pohybují se také jinde. Mám nyní na mysli třeba nákupní centra /NC/. S čím se v nich můžeme potkat, aby viděné a poznávané bylo spjato s dětmi a s jejich chováním a životem? Přesnějším uvedením místa máme vyřešenu zkratku z nadpisu. Někdo techničtěji zaměřený by se mohl domnívat, že jsem původně měl v úmyslu psát o dětech, které jsou nadány pro práci na CNC strojích, jen jsem zapomněl na první písmeno, což se v chvatu může stát. Nikoli, opravdu jde „jen“ o NC.
Mezi tradiční projevy patří pobíhající děti, část z nich možná ani nemá konkrétní cíl, jen si tak poletují prostorem. Důležitá je sama činnost a přítomnost a patrně i „souvislost“ s ostatními. Být s někým. Napodobit ho. Vyrovnat se mu. Něco si dokázat. Užít si… Dále můžeme slyšet relativně časté napomínání ze strany rodičů a někdy i jejich nahánění, občas i marné. Tu a tam se někdo z dětí na pár minut či na delší dobu ztratí. Naštěstí zpravidla nejde o únos, ale příčinou bývá zaujetí dítěte pro jistou záležitost, třeba nafukovací hrad, pohybující se koníky a další atrakce. Někteří rodiče obdivují vystavené a nabízené zboží, jiní naopak pilně prohlížejí displeje a věnují se svým chytrým mobilním telefonům, pohříchu jim dají více času než malým jedincům, které před pár lety zplodili. A o něž by se měli hodně starat.
Pohled na matky a otce není vždy uspokojivý. Jedni sedí na lavičkách a sledují děti ostřížím zrakem. Poněkud se blíží k pojetí tzv. vrtulníkových rodičů, kteří jsou ve visu nad svými potomky a neustále nad nimi bdí, usměrňují je a upozorňují. Druzí jsou na nich také, ale s podobným zaujetím jsou přilepeni právě k displejům, aby jim neuniklo cosi zásadního. U třetích jsou patrné známky nudy. O děti se jim pečovat nechce, protože sem přišli s úmyslem si něco koupit a odpočinout si a tak nějak spoléhali, že se dítě zabaví, ale proces nefunguje, jak si představovali. Očekávání není patřičně naplněno, někdy vůbec. Jako - ve srovnání s ratolestmi - starší a zkušenější by měli popřemýšlet, jaký je vnitřní svět dětí, co se jim na daném místě vlastně nabízí a co oni jako odpovědné osoby mohou reálně ovlivnit.
Moderní komunikační technologie. Pomocník i jeho opak. Možná snad prokletí? Když včerejší výsledky LM a EL v kopané a především dnešní komentáře zasvěcených expertů jsou tak moc zajímavé. Podobně „vývoj“ na sociálních sítích. Bez posledních informací člověk ani nemůže být! Jak by vypadal a jak by se cítil, kdyby se nenacházel v obraze? Nejlépe ve středu dění! Jak jiní reagují na moje posty a tvíty? A co já napíšu pod ty, na které jsem právě narazil/a? Přece je nemohu nechat bez povšimnutí, když jejich autorem či tvůrkyněmi jsou B., K., L., V. a další kamarádi a kamarádky, vlastně přátelé! Úkoly a povinnosti mohou chvíli počkat. Dítě vlastně také. Tak dochází k tvořivému přepracování známé lidové zkušenosti - „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ na tzv. moderní formu - „co nemusíš udělat dnes, odlož klidně na zítřek“. Nebo i na déle! Kdo někdy slyšel o prokrastinaci či je jejím aktivním „vykonavatelem“, jistě už je doma.
Pokud by se někdo dokázal nad uvedené procesy povznést, s vysokou pravděpodobností by moderní komunikační technologie neoznačil za velké pomocníky. Spíše by si kriticky uvědomil, že mu obecně berou příliš mnoho času a neprospívají rozvíjení dobrých mezilidských vztahů. Avšak vyznění nemusí být tak záporné. Záleží, jak s nimi kdo naloží. Je přece také rozdíl mezi rozumným topičem a neodpovědným a dokonce škodolibým žhářem. Analogie s atomovou bombou a s dalšími velkými vynálezy lidstva je zřejmá a nabíledni. Skoro vše je v naší hlavě. Vynálezy nejsou viníky naší situace a našich pocitů… Tím méně v NC.
