Článek
Na první pohled se zdá, že nepůjde o nic zvláštního, co by stálo za obsáhlejší rozbor. Snad ani za zbystření mysli a povšimnutí. Přeruší svoje hraní, případně stolování. Nebo je vyrušeno nějakým zvukem mimo byt a vzbudí se v něm zvědavost. Nečeká na něj venku nějaké překvapení? Okno umí ledacos přinést… Sedne si k němu a sleduje dění v blízkém okolí. Pohlíží na projíždějící vozidla. Procházející dospělé. Pozoruje děti. Vyhlíží jednoho nebo druhého rodiče, který by se měl každou chvíli vrátit ze zaměstnání či z nákupu atd. Čekání u okna může mít kladný nebo také záporný náboj.
Úplně jiný náhled získáme, pokud se podíváme na děti v dětských domovech. Obvyklým jevem je, že sedí u okna a vyhlížejí / nejčastěji / maminku. Jinak se dá napsat, že na ni vytrvale čekají. Jak vypadá svět zmíněného jedince? Nemá kupříkladu k dispozici potřebné informace. Zpravidla nepatří mezi veselé a povzbudivé. Jednou z nich bývá, že se maminka svého dítěte zřekla a nechce ho. Za druhé kráčí o případy, kdy byla matka uvězněna. Mnohé z nich, které se dostanou vlastním přičiněním do výkonu trestu, nedokážou sdělit svým potomkům pravdu. Nezřídka jim slibují, že za týden či za 14 dní si je přijdou vyzvednout. Žel se tak vůbec nestane a ani se stát nemůže. Děti u oken proto na svoje matky čekají marně. Přesto se většina dětí nenechá odradit a v čekání pokračuje. Maminka přece jednou musí přijít. Vždyť je maminkou! A navíc jim dala slib! Přece by jim nelhala! Jak naivní.
Část matek si počíná z obvyklého pohledu poněkud podivně. Odebranému dítěti napíšou dopis. Často v něm najdeme zmínky, že ho mají rády, že se na něj těší a že se pro něj už brzo zastaví. A třeba někam pojedou na výlet, koupí si něco dobrého, budou se spolu mít dobře, hodně si budou vyprávět atd. Jenže pak následuje období několika měsíců, kdy si ho ani nevšimnou, nestarají se o ně, ba mu ani nenapíšou. Jako kdyby přestalo dítě existovat. Ono ale má nadále svoje potřeby, touhy, sny, představy atd. Jinou nehezkou kapitolou je, že matky zmaří adopci. Uvedou, že po návratu z výkonu trestu se o něj budou starat, ale jak se dostanou „ven“, na svoje sliby zapomenou a nic se neuskuteční. Zabývají se „jinými záležitostmi“. A dítě nadále čeká… a sedí u okna.
Měla by se pravda stát součástí jeho znalostí? Otázka je jasná, odpověď nikoli. Někdy se zdá, jako kdyby určité matky vylučovaly svoje děti ze svého života. Jestliže by se vyhodnotilo, že v případě podání zprávy jde o užitečný směr, kdo ho má na danou skutečnost upozornit? Blízká osoba? Aktuálně o něj pečující jedinec? Nějaký profesionál, který se stará o duševní procesy lidí? Měla by se vzchopit sama matka? Objeví se na scéně otec? A bude pravý? Každý možná neví, že mezi námi žijí matky několika dětí, přičemž každé je „plodem lásky“ / někdy spíše omylu / s někým jiným. Není tady úplně jasno.
Myslím a jsem spíše přesvědčen, že lidé si mají průběžně plnit úkoly, které jim byly stanoveny, nejdříve doma a ve škole, poté v práci i mimo ni. Přirozeně též směrem k vlastním dětem, pokud již dorostou do role dospělého a rodiče. Žel tak mnozí nečiní. Dopady na jejich děti bývají až na výjimky zřejmé, totiž nepříznivé. Jen malá část potomků dospěje v jedince s řádným chováním a životem - navzdory nesprávným postupům matek a otců.
Co si sdělíme na závěr? Měl by vyznít pokud možno hezky. Můj pokus vypadá následovně. Bylo by mnohem lepší, kdyby dítě u okna vyhlíželo spíše kamarády a příležitosti. Pak by mělo mnohem přirozenější starosti, touhy a plány. Místo aktuálních existenciálních… Jde o typ dětí, které jsou nuceny dobře vědět, co znamená k nikomu nepatřit.
