Článek
Již jsme si sdělili, že pozice a přístupy rodičů mají na děti velký vliv. Zpravidla silnější než vrstevníci. Což se v čase může a bude měnit. Myslím, že ideální by bylo, aby se matky a otcové dané oblasti programově nevzpírali, promysleli ji a třeba se dohodli se školou, jak se sem bude rozumně přistupovat. Oběma stranám jde o dítě!
Část domácích úkolů je vnímána dětmi a rodiči jako trest. Něco potomkovi ve škole nejde a dostane „cosi na procvičení a zopakování“. Je možné, že doma v klidu předvede solidní výkon a rodiče se zbytečně zlobí, že paní učitelka vidí jejich dítě chybně, tj. jako slabé a nevýkonné, dokonce zaostávající. Rozumnější vezmou sdělení na vědomí a zahájí nácvik, který ani nemusí trvat příliš dlouho. Rodiče se pak dělí na skupiny ve smyslu, že někteří aktivně pomáhají, druzí jen zajistí potřebné podmínky, třetí nacvičují a čtvrtí pouze dohlížejí. Přínosem je, že mají přehled, co se ve škole bere a jestli by oni sami látku ještě zvládli. Potíž se rýsuje při jevu, kdy se dětem nebo rodičům nechce. Ještě horší verzí je, nemá-li dost vůle ani jedna strana. Místo přípravy nastává období napětí, strachu a trestání.
Jestliže rodiče u domácích úkolů pomáhají, jde pro příslušníky pedagogického sboru o signál, že jim výsledky potomka nejsou lhostejné a že mu zřejmě poskytují pomoc a podporu též v jiných oblastech jeho života. Zároveň je možné, že se tak neděje. Pouze se snaží vytvořit cosi jako výkladní skříň a vylepšit si svou pověst. Někteří zajdou dost daleko a vytrvale se učitelů dotazují, co za úkol bylo, jestli si syn či dcera zadání správně opsali, jak mají nejlépe postupovat apod. Navíc jim nadměrně vstupují do procesu, až za ně leckdy velkou část úkolu sami vypracují. Pak se ocitáme na opačné straně pole. Jak vypadá efektivnost?
Pro leckoho bude překvapivě znít informace, že škola nemá odpovědnost za vzdělání, nesou ji rodiče. Právě oni mají posílat své děti do školy. A škola nese odpovědnost za vzdělávání, tj. za proces probíhající ve škole. Pokud se škola, často na žádost matek a otců, vzdá domácích úkolů, zužuje se jí prostor, aby co nejlépe plnila své poslání. Lze se spolehnout na rodiče, že proces naplní a dokonají tak, aby se vše splnilo?
Jako docela rozumné se jeví určité omezení domácích úkolů a ústup od jejich známkování. Jistě by se od nich nemělo odstupovat zcela. Úroveň a zájem dětí vytrvale klesá, jejich zvláštnosti, poruchy učení a chování vyžadují individuální přístup a kapacity vyučujících nejsou neomezené. Nelze se proto věnovat v náležitém rozsahu všem. Vždyť by přece bylo spravedlivé, aby si učitelka našla čas též pro nejlepší a nejchytřejší a posouvala je. I oni potřebují podporu a ocenění. Rovněž cíle, motivy a výzvy. Leckdy je na ně času málo, propadnou uspokojení a klesají. Ke škodě své, rodičů i státu.
Registrovat je správné zmínku, že i přes snahy o omezování a až rušení domácích úkolů se najde dost rodičů, kteří je budou vyžadovat. Nedostane-li je jejich potomek, budou se s ním oni sami připravovat. Tak se může stát, že se slabší přiblíží, a dokonce dotáhnou na lepší, případně se někteří průměrní vzdálí jedincům, kteří na domácí přípravu zcela rezignují. Pak bychom měli vidět jako spravedlivé, že pracovitější budou oceněni lepší pozicí na trhu práce a následně vyšší peněžní odměnou. Nyní se můžeme zamyslet a rozhodovat.
