Článek
Jasně si uvědomuji, že téma smrti je u nás společenské tabu. Jakož i v dalších vyspělých zemích. Nikoli v řadě jiných, které se snaží žít v duchu původních způsobů a zvyklostí. Kdo se danému tématu vyhýbá, nečiní dobře. Nejen z důvodu doporučení příslušných odborníků. K jejich postojům a výzkumným zjištěním se možná vrátím někdy v příštím čase.
Dušičky, jak patrně mnozí vědí, je zkrácený lidový název pro svátek s názvem - Památka zesnulých. Úmyslně vynechám, co se děje kolem nich. Třeba jak se lidé snaží vyzdobit své hroby co nejlépe a nejbohatěji, aby jiní neřekli, nepomluvili je atd., přičemž na svoje blízké, kteří se mezi nimi již nějaký čas nenacházejí, moc nemyslí. Nebo jak kolem drží hlídky policisté různého druhu, aby zamezili krádežím. Jednak je zájem o peněženky příchozích, zejména starších a roztržitých a rozrušených občanů. Jednak si leckdo může dělat zálusk na předměty, které tam příchozí jako součást pietní chvíle pokládají, aby je později nestřežen odebral a za nižší peníz je nabídl na jiném hřbitově. Nebo spíše před ním. Jak se mezi lidmi říká a jak napovídá známé heslo KKD - každá koruna dobrá. I kdyby mělo jít pouze o pár vydělaných stokorun, jistě se budou hodit. Na alkohol? Na cigarety? Na cestu domů?
Myslím, že bude lepší se věnovat zesnulým. I kdybychom je neměli za života úplně v lásce, je správné, abychom jim zachovávali přiměřený respekt. Pokud tak nebudeme činit, co bychom později mohli očekávat od svých potomků? Příklady táhnou. Proto vzniká rada, aby se lidé aspoň na pár chvil zastavili ve svém takřka každodenním spěchu, drobet se usebrali, a kromě vzpomínek na blízké, kteří je opustili, se krátce - a lépe dlouze - zamysleli nad svou vlastní smrtelností. Mnoho lidí si myslí, že jich se smrt netýká. Omyl. Je třeba si připustit, jak blízko k ní jsme. Leckdo skoro každý den. Kupříkladu profesionální řidiči. Je jasné, že kdo riskuje na silnici a na mnoha jiných místech, koná nebezpečné akty, doslova si koleduje, aby se mu něco stalo. Jenže zasaženi můžeme být i my ostatní, kdo se snažíme dávat pozor. Vždyť je tolik případů, kdy byl těžce zraněn a/nebo zahynul někdo, kdo vše vzorně dodržoval a choval se správně. Ani nemusel dosáhnout stáří. Proto se snažme smrt zařadit do svých občasných myšlenek a s jejím faktem počítat a smířit se s ní.
Blízko k smrti může být během zmíněného svátku ještě jinak. Předložím konkrétní příklad, který se v sobotu stal. Dušičky často využíváme jako příležitost, abychom vykonali návštěvy na místech, kam nejezdíme každý týden. Jedna rodina se sjela. Pohovořili a po kávě, čaji a zákusku se podle předběžného dohovoru odebrali do vozidel a přesunuli se před hřbitov. Počasí nebylo úplně špatné, ale ve stínu vzrostlých stromů se něco málo kluzkého od mrazivé noci a zmlženého dopoledne zachovalo. Stará paní uklouzla. Ještě se totiž po vystoupení, s nímž ji dva lidé pomáhali, nestačila opřít o hůlku. Je otázka, zda by jí opora na zbytku šedivce pomohla. Naštěstí vyvázla bez zlomeniny. Avšak otlaky a modřiny budou. S ohledem na vysoký věk nepěkné a žel dost dlouho.
Potížím ještě nebylo konce. U hrobu se pozorně dívala, jak výzdoba vypadá a kdo tam co přidává a upravuje. Leccos ještě dirigovala. Přece jenom její poznání a zkušenost jsou bohaté. Všichni již pocítili spokojenost se vzhledem. Také čas se naplnil. Jenže ona ještě chtěla provést drobnou změnu. Na sešlapaný trávník kolem rovu naopak svítilo. Hlína se rozehřála. Lze si domyslet, co následovalo. Paní uklouzla, neudržela rovnováhu a spadla na mramorový roh. Výkřiky. Víření postav. Maminko! Neštěstí bylo dokonáno. Výsledek neveselý. Zlomenina krčku, prasklá dvě žebra a lehký otřes mozku po dopadu hlavy na kámen. Leckomu hlavou blesklo, jak se dostala blízko k smrti. Vysoký věk nezaručí, že obnova dopadne bez komplikací. Navíc zde máme pobyt v nemocnici a s ním spojené procesy, nejen zdravotní, ale i sociální a psychologické. O proleženinách a stesku ani nemluvě. Snažme se na smrt myslet, ale nemusíme se k ní přibližovat!
