Článek
Jak se mu hodí? Nebo jak chce? Či jak si naplánuje? Možná se nezdá, ale v titulku kráčí o velmi „hlubokou“ otázku. Od moudrých osob můžeme slyšet, že je filozofická, nadčasová a existenciální. A ještě by několik nevšedních přívlastků opravdoví myslitelé přidali. Mají pravdu. Určitě je potřebné vědět více. Tak si dopřejme krátký výlet, abychom se více dozvěděli.
Jak by se člověk choval, o čem by ne/přemýšlel a co konkrétně by ne/dělal, kdyby věděl, že jeho život je přesně vymezen. Pochopitelně je tzv. vykolíkován i dnes, ale nikdo z nás neví, kolik mu je určeno. Pod vlivem různých okolností. Slovo osud bych dnes vynechal, nicméně bude záhodno se k němu někdy v budoucích měsících vrátit. Jedná se o značně diskutabilní pohled, který nám nabízejí a spíše vnucují média, spolu s čísly, horoskopy, hádáním z dlaně, s kávovou sedlinou a věšteckou koulí… Je snadné jim uvěřit, poddat se a sejmout ze sebe osobní odpovědnost.
Kdo se pustí do úvah a zapojí aspoň trochu něčeho z metody kritického myšlení, dojde k závěru, že záležitost nebude tak jasná a jednoznačná. Jak vypadá první poloha? Lidský jedinec bude znát datum svého konce. Pro jednoho půjde o značně stresující proces. Ale pozor - jiný se naopak uvolní, zaraduje a uvítá, že má v rukou cenný nástroj, jak může řídit svůj život. Patrně si bude klást následující otázky. Budu zde dostatečně dlouho? Mám dost času, abych stihl, co chci? Nakolik se mi podaří naplnit životní plán? Mám vůbec nějaký? Jak vypadá? Kolik úkolů, nabídek, úmyslů a přání by se v něm asi tak mělo nacházet? Má vůbec cenu studovat? A nastoupit do práce? A věty s otazníkem pokračují. Stačí ponechat hlavu otevřenou.
Druhý pohled. Leckomu by se navíc líbilo, kdyby věděl, jak zde bude dlouho, tj. aby si sám mohl dopředu vybrat, kdy umře. Zajisté jde o nemožnost, ale úvahy se mohou objevit. Ale jak by poznal, o jaký čas by se mělo jednat? Kdy by o dané věci měl začít přemýšlet? Od jakého věku? Přiklonil by se k verzi - „užít si co nejvíce a zemřít, jakmile začne tělo a mysl chátrat“? Podobně jako sportovec odcházející na vrcholu či těsně pod ním. Anebo by dal přednost spíše klidnějšímu životu a volnějšímu tempu a postupně by se vyrovnával se stářím, jak by přicházelo se svými přednostmi a neduhy? Řada lidí je zvědava na svůj tzv. životní podzim. Jestli i na zimu, je jiný směr úvah. Málokoho přitahují.
Ve třetí skupině lidí najdeme osoby, které si nepřejí vědět, kdy jejich konec přijde. Některé dokonce v žádném případě. Bylo by zajímavé znát jejich motivy. Třeba se bojí zátěže a stresu, jak jsem o něm psal o chvíli dříve. Přesto by se dalo říct, že o hodně přijdou, když nemají žádnou jistotu. Sám jsem na pohřbech zaslechl výroky jako - „tak brzo odešel, kolik ještě mohl udělat“, „kéž by mu/jí bylo dopřáno si tady pobýt o něco déle“ či „tak brzo se ztratila, ani si nestačila užít…“ apod. Jistě mají cosi do sebe.
Část lidí se vysloví v duchu - „nechtěl/a bych tady strašit moc dlouho“. Povšimněme si, že nejčastěji půjde o tezi do větru. Možná ani nad svým životem doposud moc nepřemýšleli a jen z nich něco vypadlo. Jako důkaz lze předložit položení věcně správné otázky - „a do kdy byste tu chtěl být?“. Obvykle na ni nezazní jasná odpověď. Mávne se rukou, odvrátí se obličej… Asi jako signál „nemá to cenu“. Avšak co když si někdo svým prohlášením naběhl a nyní nechce být konfrontován s dopady? Nepomůže ani nápověda ve stylu - „do čtyřiceti, padesáti, šedesáti…?“. Nebo byste poradili něco jiného?
