Článek
Patrně každý bude ony situace dobře znát. Za poslední roky je zažil opakovaně. Má před sebou jistý cíl, je na něj zaměřen a potřebuje se s ním vypořádat. Namátkou vyberu - někam dojet, cosi koupit či vyzvednout, opravit, vyprat, vyžehlit, natřít plot, uklidit, podívat se na nové zprávy atd. Pak se běžně stává, že nám povídání jiných osob překáží. Občas už i jejich pouhá přítomnost. Napětí zákonitě roste s časem setrvání. Pokud jsou cizí, je zvládnutí situace obvykle o něco snadnější. U blízkých… no - můžeme tady něco tvrdit jednoznačně?
Zajímavé téma do debaty je, zda se výskyt zmíněných konstelací rozhojňuje. Setkáváme se s nimi častěji? Nebo již jsme v tak velkém spěchu, že si ani neuvědomujeme, jaký je náš stav? možná nebude chybou se zamyslet nad příčinami. Jako první bych viděl, že nebývale vzrostl počet příležitostí a nabídek, které se kolem nás vyskytují. Dříve lidé měli několik míst a úkonů, jež potřebovali oběhnout, vyřídit, navštívit a poté již nastal klid. Zdá se, že v současnosti se počet lokací pozvedl. Avšak přemýšlejme - dali jsme si je do hlavy my sami? Vložil je tam kdosi jiný? Jak velký je jeho význam? Zajisté najdeme rozdíl mezi nadřízeným a sousedem. Nechci ovšem tvrdit, že šéf je pokaždé důležitější. Mnoho osob ho sice respektuje, ale raději dává přednost názorům a postojům lidí, které vídá v sousedství. Nebo zcela naopak. Aby se komplikací nezjevilo málo, obě zmíněné položky se mohou v průběhu času měnit.
Co nám řekne druhá pomyslná složka? Na rozdíl od předchozích desetiletí jsme se stali většími sobci. Jinak by se dalo napsat, že více a silněji než předtím myslíme na sebe a na uspokojování svých potřeb. Leckdo bude tendenci podrobovat kritice. Dokonce velké. Nemusel by. Myslet na sebe není špatný nápad a směr. Jak ale z praktického života člověka víme, nic by se nemělo přehánět. Je vhodné a užitečné vyhledat a uplatnit jakousi rozumnou plochu, která by zásadně nevadila nikomu. Vhodným doporučením je na dané téma zavést řeč. Ale najdeme čas, odvahu a adekvátní příležitost? A vlastníme ochotu a schopnost?
Nebude chybou se poohlédnout po zážitcích a zkušenostech jedinců, kteří tolik nespěchají a současně se nevyhýbají kontaktu s jinými lidmi. Nemusíme je úplně nutně dělit na staré, starší, mladší a mladé. Občas se jeví jako zajímavé si poslechnout, jak lidé vzpomínají na své dřívější roky života. Obecně býváme očitými a hlavně ušitými svědky vyprávění, z nichž určitý díl událostí a zážitků bychom jim mohli závidět. Kde všude se vyskytli, co zažili, co spatřili, co si přivezli atd. Je přínosné, pokud se lépe poznáme, můžeme přispět k rozvíjení dobrých mezilidských vztahů a sami se něco podnětného dozvědět. V části případů se dozvíme, co se doopravdy stalo. Vznikne nový pohled. Ale přiznáme / si /, že dosud jsme žili v omylu?
Je třeba se na celý proces podívat poněkud s odstupem. Člověk nemusí mít pocit, že o něco přichází. On má cíl a za den, týden či měsíc ho stihnul splnit. Leckdo by jeho směřování mohl kritizovat. Logicky a přirozeně. Jeho mety a hodnoty se nacházejí jinde. Je otázka, zda si má případná vyjádření, hodnocení a komentáře nechat pouze pro sebe. Nebo je má dát najevo? A komu? Majitelům cílů a hodnot? Někomu jinému a probrat s ním nepřítomného jedince? Patrně lepší cestou bude vyslovení pouhého naznačení či doporučení. Poté ponechat prostor, aby se jiný člověk zamyslel a následně se rozhodl, jak bude postupovat dále.
