Článek
Chce se zvolat „hurá!“ a „sláva“. Kdo by ho neuvítal. Zejména když zima dala lidem zabrat a mnozí se vlivem nízkých teplot ocitli na pokraji nemoci, části se dokonce týkala tradiční chřipková epidemie. Ještě dnes na ni neradi vzpomínají a leckdo stále popotahuje a používá kapesník. Nechá se slyšet - „už je to lepší, ale úplně ono to pořád není“. Očekává nový příliv energie a celkový pozitivní posun právě díky jaru a slunečnímu svitu. Právem?
Mezi obvyklá místa, kam míříme, když se konečně trochu zvednou teploty, patří v případě většiny městského obyvatelstva přilehlé parky. Výhodou bývá, že se nerozprostírají moc daleko. Leckdy se nacházejí přímo pod našimi panelákovými okny. Je zde předpoklad, že si člověk v klidu sedne, bude se vyhřívat na březnovém či dubnovém sluníčku, třeba se předem domluvil se známou osobou a nyní si vymění pár informací, především s cílem mít kladný zážitek z dané chvíle. Jiný si jen tak pokojně posedí, honění bylo a bude jistě dost. A třetí dorazil s knihou. Okolí začíná vonět a plánuje si, jak si hezky počte. Jak se daří uvedené a další záměry naplňovat? Nekráčí o nerealistické cíle?
Před pár hodinami jsem parkem prošel. Žel nemohu potvrdit výše zmíněný kladný zážitek. Park byl přeplněn živými bytostmi skoro jako koncert světoznámé rockové skupiny. Sice bylo trochu k hnutí, ale rozhodně málo k relativně svobodnému pohybu. Několikrát do mě najely malé děti na koloběžkách, kolech a odstrkovadlech. Trochu jsem si připadal jako lyžař na sjezdovce. Pořád ve střehu a v nejistotě, odkud rána přijde. Dětskému pojíždění, pobíhání, pokřikování a blízkým aktivitám přihlíželi většinou sedící rodiče s cigaretou a chytrým telefonem v ruce. Je pravda, že část jich na jásání a občasná sdělení svých ratolestí reagovala a někdy i vyjádřila potěšení. Občas jsem registroval i široký úsměv a povzbuzující pokřik. Jestli měl být odměnou a pochvalou za „šikovnost“ dítěte, když porazí někoho jiného, nevím. Zvenku tak ale dění vypadalo. Asi by se nemělo souhlasit. Jenže děti potřebují pohyb, a tak…
Další nemilou skutečností je kouření dospělých a dospívajících. Je možné souhlasit, že mírný větřík cigaretový dým postupně rozfouká. Člověk by neměl být slaboch a citlivka a něco vydržet. Hm, dobrý argument? Zde však jde o vliv na zdravotní stav. Je přirozené, aby se člověk dobrovolně řezal, píchal a jinak ničil? Kráčí též o dodržování / rozumných / hranic a pravidel. Jestliže chci mít klid já, neměl bych ho rušit někomu jinému. Kde se proces zastaví? Co jestli dítě napadne kopat jiným do holení? Propichovat míče? Co když si náctiletý zkusí hranice ve smyslu, co se stane, típnu-li si cigáro o menší dítě? Rodič jistě vystartuje a vynadá mu, možná ho i zbije. Leč sám jako kuřák v parku obtěžuje ostatní také. Omezuje jejich svobodu, kterou si sám ale hlídá a vyžaduje. Místo poklidného odpoledne je tu vřava větší než na náměstí a/nebo během zlevňovací akce v supermarketu.
A do celého počasově krásného odpoledne vchází a spíše vtrhává skoro vytrvalé vyzvánění mobilních telefonů, průběžné řešení něčeho s někým, občasné srocení kolem nich a jen občas přerušovaný proud neslušných slov. Nemluvě, že v těsném sousedství soustavy moderních dětských prolézaček typu hradu je otevřená restaurace. Kromě zápachu sem rovněž táhnou nepěkná slůvka. A již vidím prvního poněkud vrávorajícího muže. Mírně opilým hlasem se na něco ptá cizího dítěte. Zaslechnu ho drmolit cosi o hodném strejdovi. Pak škytne. Jé, nebude zvracet? Déle snad ani nebudu čekat. Opravdu kladný zážitek. Děkuji, nechci. Patrně bude lepší nasednout na kolo a odjet z přeplněného městského parku někam za město. Vzhledem k pohodlnosti většiny lidí se rýsuje šance na více klidu. Snad.
Důležitý dodatek - na vesnici je situace na jaře znatelně lepší. No - do doby než spustí sekačky na trávu!
