Článek
Obvykle se jedná o otázku, kterou si klade mnoho osob. Mezi nimi také vojenští a další velitelé, ředitelé operací a projektů a obecně vedoucí pracovníci a pracovnice. Ano, je ustanoven pracovní, organizační či jiný řád a podle něj se mají všichni řídit. Podobně jako zákon nemůže obsahovat všechny varianty, na které v životě dochází. Proto má vystupovat jako orientační dokument. Nicméně jde-li o podnikovou směrnici, měla by být podrobnější a jasnější. Nestačí v ní uvést, že jedinci se mají slušně chovat. V optimálním případě by lidé chápali, co se má, může, smí, nesmí, ale na jejich dobrotu, vyspělost, zralost a pouze kladné úmysly se pravděpodobně nemůžeme cele spoléhat. Proto leckde vznikají etické kodexy a jiné důležité dokumenty. A ve škole bývá zpracován školní řád, s nímž jsou žáci a žákyně vždy v září znovu seznamováni. Kdyby na něj snad přes dlouhé letní prázdniny zapomněli… Ani tady by se nemělo ustupovat.
Máme též oblasti, pro něž nejsou projednané a písemné, cizím slovem kodifikované, instrukce stanoveny. Třeba dění v domácnosti. Zmíněná skutečnost neznamená, že se nemusí nic dodržovat a že v ní může a dokonce má vládnout nepořádek, chaos a bezohlednost. Pak by se pobyt zajisté stal nepříjemným. Ne ale pro každého. Zejména pokud by vládlo právo silnějšího, jak ho známe z přírody. Leckdo by ho mohl považovat za nevýhodný až za nesnesitelný. Proto bývá polo/otázka z nadpisu na místě. Všichni známe pojmy jako úkoly, povinnosti, nutnost, opatření a jim blízké. Měli bychom si připomenout též existenci potřeb. Část jich je nevyhnutelných jako dýchat, jíst, pít, spát a vyprazdňovat se. Jiné cítíme jako významné, ale dá se bez nich přežít. Dnes kupříkladu - být na sociálních sítích, hrát elektronické hry, kouřit, pít alkohol, jezdit na dovolenou k moři atd. Veďme též v patrnosti, že někdy nás ustupování stojí dost peněz, jindy přijdeme o hodně času, třeba o kus pověsti, dobrou pracovní či jinou příležitost atd.
Co se dá zjistit a vidět? Někteří lidé zdůrazňují potřeby a pohledy druhého, přičemž sami svoje nejen umírňují, ale leckdy až upozaďují. Nemělo by nás udivit, že část osob překračuje hranice, za nimiž už nejde o úplně zdravý vývoj. Dost se zde připomíná typická situace žen, které se doma hodně snaží, aby se všichni měli dobře a byli spokojeni. Žel na sebe myslí velmi málo. Nemluvě, když se tam odehrávají jisté negativní děje. V nejmírnější podobě se nedočká pochvaly, ocenění a uznání. V horší na ni čeká nezájem, lhostejnost, kritika, ponižující slova, rozličné pichlavé ironické poznámky atd.
Jak se mezi lidmi říká, kmitá kolem nich, ale na sebe moc nemyslí. Pokud jde o cíl, který vnímá i pro sebe jako kladný a přínosný, moc velký problém tu zřejmě nevyroste. Snad kromě vytrvalého nedostatku času a postupného růstu únavy. Jestli však koná více či méně ze strachu a z donucení, jsme po kvalitativní i kvantitativní stránce jinde. Navíc se sem může přimíchat skutečnost, že je nucena postupovat v rozporu s postupy a zákonitostmi, jak byly nastaveny v původní rodině. Snažila se konat, jak nejlépe uměla a jak se v ní kdysi naučila, ale tady naráží na nevyhovující hodnocení a komentáře svého partnera. Co dříve bohatě stačilo, dnes nestačí a je vnímáno jako nevyhovující. On nevydává doporučení, ale spíše hlasitě formuluje příkazy, co ne/má dělat. Vydává řadu různých omezení. Postupně si zvykne a klade na sebe a na svou činnost nové požadavky. Navzdory různě silnému vnitřnímu nesouhlasu. Že nepůjde doma o kladné ovzduší, je nabíledni. Každý člověk by proto ve své situaci a ze svého pohledu měl průběžně uvažovat, kam až lze ustoupit, co ne/bude tolerovat, s kým a s čím ne/bude souhlasit. Leckdo tak na základě ne zrovna veselých zkušeností učiní. Ovšem v praktické fázi často selže. Nedostojí svým vnitřním závazkům. Jde o význačné téma pro přemýšlení a diskuse.
