Článek
Od doktora většinou míváme jasné očekávání. Vysvětlíme mu, co nás trápí a bolí a on v brzkém času uhodne, co nám přesně je a následně nasadí příslušný typ léčby. Jasná záležitost. Navíc se ve všech nemocech a neduzích vyzná. Dále se diskuse už vést ani nemusí. Přesto v ní budu chvíli pokračovat. Stačí poodsunout oponu a leccos se jeví odlišně.
Na začátku nabídnu analogii s výcvikem v autoškole. Člověk se seznámí s jednotlivými pravidly, ustanoveními, dopravními značkami atd. Může ale na konci kurzu prohlásit, že všechno umí a je připraven na zvládnutí provozu na pozemních komunikacích? Nesetká se s nepříznivým počasím? S tzv. špatnými řidiči? Nikdy se ho nebude týkat dopravní karambol a klasické procesy po dopravní nehodě vč. ošetření zranění? Řešení odškodnění? Nebude muset přibrzdit do dopravní zácpy? Leccos se už začíná vyjevovat. Do podobného uspořádání vstoupí řidič i lékař, pokud se dostane do praxe. Na počátku málokdo umí projevit dost citlivosti a trpělivosti, aby mnohému, nikoli všemu, porozuměl. Upozornění se rýsuje jasné - spoléhat na automatický proces nevypadá na dobrou a kvalitně fungující cestu.
Po krátkém - leč funkčním - výletě na silnici míříme do oblasti zdravotnictví. Představme si mladou ženu s několikaletou praxí. Přesto v praxi dost tvrdě narazila. Celý systém odborné přípravy se ukázal jako naprosto zbytečný. Nebo jen nedostatečný? Náhle nebylo kam se schovat. Žádné přístroje, písemnosti, učené knihy, profesoři a docenti z fakulty. Slyšela o mnoha těžkých případech a též o beznadějných příbězích nemocných osob, přestože její lékařská kariéra byla docela krátká. Jenže střet s realitou se ukázal jako vyšší liga.
Nikdy nezapomene na svého prvního pacienta. Když mu svého času oznámila smutnou diagnózu, chtěl okamžitě skoncovat se životem. Nemocniční pokoj se nacházel ve třetím patře, okna neměla mříže. Děsila se dvou věcí. Jednak co udělá pacient po oznámení. Jednak jak si bude počínat ona sama. Co přesně provede, pokud se pohne k oknu? Šlo o naprosto reálné starosti, neboť se k němu během dalších chvil postupně přibližoval. Cítila se naprosto bezradná a nepřipravena. Jak vlastně lékaři v obdobných situacích postupují? Existují nějaká pravidla a algoritmy? Tehdy si říkala, že již nikdy nechce něco podobného zažít. Jak uvedla, chrlila ze sebe ven jednu naději za druhou, skoro jako na běžícím pásu. Vynechávala zmínky o rodině a neustále tvrdila, jak spolu následující období zvládnou. Kolik je na světě podobně nemocných jedinců a jak svoji obtížnou roli zvládají také a především žijí. A…
Dokonce se v onen den ani nevrátila z práce domů. Měla velký strach, aby si něco neudělal. Přikročila k občasným nočním kontrolám. Rána se dočkala, přežil. Ovšem o něco později se se lékařské konzilium rozhodlo, že ho již nelze operovat a bude odeslán na oddělení onkologie. Tehdy se usmál a poděkoval. Velmi se divila svým pocitům, když v pozdějších týdnech a měsících vstupovala na stejný pokoj. Stávalo se, že ač v něm pobývali jiní lidé, pro ni tam doposud ležel on. Vždy si na něj vzpomněla. Jen obtížně se vzpomínky na něj zbavovala. Kdyby více věděla o působení psychologických mechanismů a zákonů, lépe by se vyznala sama v sobě a postupně by se dokázala srovnat s prvkem, který se nazývá PTSD.
Jeho odchod na onkologii se pro oba ještě nestal závěrečnou kapitolou jejich vztahu. Co se přihodilo? Po nějakém čase se vrátil na úsek, kde spolu s kolegy působila. Žel pro ni byl umístěn do „jejího“ pokoje. Přála si, aby se tak nestalo. Jeho stav se podstatně zhoršil, pouze ležel a nemohl se zvednout, ale upíral k ní své zraky. Prožívala velmi nesnadné období. Jak se sama přiznala, zbaběle si přála, aby ho dali na jiný pokoj, který by již neměla v péči. Avšak on chtěl být přijat sem. Aby byl blízko k ní. Nikdy jí nesdělil důvod. Že mu dříve dávala tolik naděje? Že se tak bohatě snažila? Že ji viděl vystrašenou, podobně jako byl on sám? Chtěl cítit aspoň trochu jistoty v celém bědném období? Sám nevěděl? Dnes se již nic nevypátrá.
Každé ráno před vizitou přede dveřmi přemýšlela, jak by se mu mohla vyhnout, jak by se mohla nějak vymluvit a nemusela k němu vejít. Věděla, co ji čeká. Co ji nemine. Velmi těžké a složité procesy. Když pročítala skripta a moudré knihy, myslívala si, jak jde do tuhého. Přitom bývala tak daleko od pravdy. Tolik moc se poté stalo. Postupně poznala, že život tkví jinde. No - ne sice úplně, ale vzdálenost je patrná. Hodně se musí učit! S odstupem měsíců si připomíná, že teoreticky umí dost. Její samotná lékařská praxe též není úplně špatná. Ale obstát jako člověk je jiným patrem. Jak by dnes byla vděčná, kdyby se tehdy o dost více dozvěděla o působení psychologických mechanismů a zákonů. Na sebe a na pacienty.
