Článek
My jsme se před krátkou dobou seznámili se svérázným chlapcem. Zřejmě nikdo netouží se s ním setkat, natož s ním trávit delší společný čas. Natož při pohybově náročnější činnosti. Jak víme, ne/chtěně útočí na naše čichové ústrojí. Několik roků po zážitcích s ním jsem potkal jeho dívčí verzi. Podobnost v otázce objemnosti a rozložitosti postavy byla velká a zjevná na první pohled. Klidně by mohli tvořit sourozenecký pár. Protože se snažím řadit mezi pozorné pozorovatele, poměrně brzo jsem si povšiml rozdílů.
Zatímco v chlapcových očích plály záblesky pomsty/chtivosti, jak rád by někoho po třídě prohnal a nejlépe dohonil a pachem „ovlivnil“, ona se za nikým nepachtila. Naopak navenek působila jako milá a sympatická holka, která rozdává úsměvy. Pak by se dalo napsat, že zřejmě nebude pro ostatní děti představovat tak velkou nebezpečnost. Ale pozor - jak se mezi lidmi správně říká - „není všechno zlato, co se třpytí“. Jak jsem se dozvěděl od třídní učitelky, rozhodně z jejího účinkování ve třídě nemá radost. Jednak kvůli chabým školním výsledkům. Jednak kvůli zápachu. Navíc uvádí, že si jí po straně přišlo stěžovat pár dívek. Jak se zdá, blíží se doba, kdy si s ní bude muset promluvit jako „holka s holkou“. Než se tak stane a my se snad dozvíme výsledek, bude-li jaký k mání, se posuneme jinam.
Jaké řešení se obecně nabízí? Možná by dítě mělo být odesláno domů. Svým způsobem narušuje řádný chod výuky. Neznemožňuje, ale bezesporu ztěžuje ostatním se soustředit na plnění úkolů a povinností. Považme, že pro ostatní děti nejde o nic příjemného. Kdo by se zdroji zápachu nesnažil vyhnout? Pro leckoho půjde o překážku v rozvíjení kamarádských vztahů. Jak víme, málokdo je ochoten a schopen se ptát po příčinách a nabídnout pomoc. Kráčí o dost delikátní konstelaci. Chybí nám odvaha. Cítíme se jaksi nepatřičně. Povšimněme si, že si s ní jako dospělí většinou nevíme rady na svém pracovišti. Než abychom šli na věc přímo, všelijak na ni drobně a bočně upozorňujeme a spoléháme se, že dotyčný na svůj problém přijde sám a brzo ho odstraní. Leč nějak se neděje… Byli bychom raději, kdyby za nás horké kaštany vytahoval kdosi jiný. Navíc míváme tendenci ho kritizovat, pokud by nepostupoval „správně“. Současně prožíváme pocit úlevy, že se „věc snad nějak pohne“.
A ještě tu máme jednu okolnost, která by neměla být přehlédnuta. Patrně si nevysloužím ovace a budu označen za neslušného a neomaleného, ale přesto dotaz položím - co když máma zapáchá ještě více než dcera? Pak se konstelace jeví ještě komplikovanější. Je dost dobře možné, že zápach je doma, tj. v rodině jakousi normou. Podobně jako řada jiných zvyklostí, jídlem počínaje, chováním k sousedům pokračuje a třeba postoji ke škole a ke vzdělání a vzdělávání konče. O práci a zaměstnání ani nemluvě. Kdysi jsem četl bonmot staršího a moudřejšího kolegy - kdyby se v původní rodině chodilo se džbány na hlavě, dítě tak zvnitřní rodinné prostředí, že zmíněnou raritu bude považovat za naprosto normální věc. Mimo domov se bude divit, že tak jinde nekonají. Tak velký význam má rodičovský příklad a sociální učení.
Mohlo by se lehce stát, že spolužačka se „poučila“ doma. Od útlého věku je na zápach zvyklá a nepřijde jí jako podivný. Vzpomeneme-li si na džbány, klidně může ostatní vnímat jako „protivné voňavky“. Kdo by zde měl zasahovat? Pokud vůbec. Kdo jim má pomoci s komunikačními procesy? Zdá se, že vyučující nemají dostatečnou výbavu, ať již budeme uvažovat o slovech a/nebo o osobních vlastnostech. Leckteří se budou upínat na své hlavní poslání ve škole a tvářit se, že nejde o jejich záležitost. Kdekdo je bude kritizovat. No můžeme se jim divit? Kdo by se rád a často pohyboval na tenkém ledě? Stačí ve třídě „vydržet“.
