Článek
Řada lidí si myslí, jak hezké a snadné je učitelské povolání. Dětičky ráno přijdou do školy, těší se na vyučování a zejména na kamarády a na paní učitelku. Něco má připraveno, sdělí jim příslušný kus látky podle plánu, uloží dětem domácí úkoly a v klidu se může odebrat domů. Skutečnost ovšem mívá jinou podobu. Na jednu z méně příznivých verzí se podíváme.
Co si mají učitelky počnout, když jejich kolegyně do školy nechala zapsat své dítě, z něhož se poměrně brzo vyklubal dost divoký žák? Povšimněme si složek procesu. Nejdříve se snaží uplatňovat klid, nadhled a hlavně naději, že se vše časem srovná. Spíše nikoli. Zejména lze-li odhalit a potvrdit jistou úroveň a podobu nervového systému. Poté následuje fáze kolegiální shovívavosti. Avšak dříve nebo později přijdou poněkud kritičtější poznámky. Často v její nepřítomnosti. Cosi se k ní postupně donese a dříve či později je vystavena jejich přímému sdělování. Po nich se na scéně zjevují stížnosti. A někdy zazní dotaz s charakterem požadavku - „nechtěla by sis ho nechat převést na jinou školu?“. Všechny další varianty mají svoje výhody a nevýhody a bylo by prospěšné se na ně pořádně kouknout.
Zdá se, že užitek by mohl přinést pohled do historie. Myslím na místo práce a v rodině. Dobře nám poslouží následující otázky. Jak se kolegyně vyjadřovala o dětech, než se jí narodilo její vlastní? Byla zastánkyní nízké tolerance? Tvrdila, že každé dítě je možné dokonale vychovat? A dokonce až vycvičit? Kritizovala tzv. slabé rodiče? Co se později změnilo? Neuváděla v kabinetu či ve sborovně pravdivé informace o chování svého syna doma a v MŠ? Nebo je naopak lze považovat za realistické? Možná až moc? Měly dopředu strach z jeho příchodu? Nakolik změnila postoje? Sype si dnes popel na hlavu? Projevuje sama obavy, strach, zlobu, bezradnost a bezmoc? Kdo vidí do její hlavy?
Zatímco se zde probírá proces a dílem se o něm spekuluje, syn se oddává svým kouskům. Často spíše nereprezentativním. Jeho hlavním problémem je, že sice jakžtakž chápe hranice, ale neumí jim dostát. Nedaří se mu nejdříve myslet. Prostě hned koná. Bez brzd a bez zábran. Z hlavy přijde impulz a proces jede. Často na plné pecky. Pokušení nejde zvládnout…
Kdo by se divil, že se jako matka bojí tzv. příkladových uspořádání. Má se na mysli, že někdo něco řekne či vykoná a její syn se jeho slovy a/nebo činy bude cítit inspirován a motivován. Jak ho již poznala, objevuje se v něm až nežádoucí citlivost, kdy je brzo „pochopí“ a brzo následuje. Od specialistů na vnitřní procesy lidí by se mj. dozvěděla, že bude prospěšné jeho chování sledovat a pokusit se zjistit, jaké jsou příčiny jeho konání. Chce pouze někoho napodobit? Má v plánu se někomu vyrovnat? Dokonce ho překonat? Je ve hře snaha se zalíbit? Nekráčí o zbytečné dotazy.
Autorovi jsou známi chlapci, též několik dívek, kteří by udělali skoro cokoli, co jim bude jako úkol, požadavek či výzva sděleno od vrstevnické osoby, jen aby si zasloužili její přízeň, náklonnost a někdy pouhou pozornost, která ani nemusí nutně nabývat pozitivní podoby. Pro nezasvěceného kráčí o nepochopitelné kroky, leč i tak někdy vypadá působení psychologických mechanismů a zákonů. Kdyby měl padnout konkrétní příklad, stálo by zmínku, že naštěstí její syn prozatím neviděl jistého divokého „kolegu“, který dochází do vyššího ročníku, jak ze vzteku ničí věci spolužákům a jak hází kousky jídla z oběda během poledního pobytu ve ŠJ. Ještě že prý v onen čas navštívili jako třída filmové představení. Co nastane do roka a do dne?
