Článek
Dalo by se napsat, že se jedná o vytrvale aktuální téma. Kdo se narodil před více desítkami roků, velmi dobře bude pamatovat, jak se dříve stavěla panelová sídliště. Zpočátku po dokončení bytů v okolí cosi chybělo. Kromě tzv. občanské vybavenosti v podobě obchodů třeba kompletní chodníky. Proto byli lidé nuceni procházet po kamenech, za sucha v prachu a písku a po dešti blátivými úseky. Výjimečně byly někde položeny dřevěné pomůcky pro překročení největších nevhodných úseků.
Co následovalo? Když se podařilo sehnat příslušné finanční prostředky a materiál, což se občas stávalo složitým procesem, byly chodníky dostavěny. Jaké však nastalo překvapení pro zhotovitele a také pro místní vedení, když po nich lidé moc nechodili. Oni měli totiž vyšlapané stezky vedle. Chodili, jak se jim zdálo nejlepší a nejúčelnější. Ve svém praktickém počínání neprojevili potřebnou přizpůsobivost a mířili domů či jinam nejkratší či nejpohodlnější cestou. Jako kdyby novým chodníkům nevěnovali odpovídající pozornost. Nebo jim nedůvěřovali? Snad je nechtěli ochodit? Na druhé straně je pravda, že navrhovatelé a především architekt sídliště mohl projevit ochotu a rozum a jít se na dotyčné místo aspoň krátce podívat. Proč by nemohl ustoupit od svých papírů, prken a tužek a naplánovat výstavbu tak, že by kopírovala zkratky tamějších obyvatel? Ne, oni měli konkrétní cíl a aby vše vypadalo z architektonického ohledu hezky a „čistě“, tak vytvořili cosi jako umělý nápad. Jasně že se později nemohl plně uplatnit. Od dávných dob se sice leccos zlepšilo, avšak drobné vedlejší cestičky nacházíme kolem panelových domů dodnes.
Nyní se posuneme do jiného prostředí. Avšak podstata zůstane stejná. Představíme si rodinu na dovolenkovém pobytu. Přijela na něj matka s třemi dívkami, s vysokou pravděpodobností s dcerami. Není však vyloučeno, že se nejméně v jednom případu mohlo jednat o kamarádku, kterou vzali s sebou, aby její rodiče mezitím mohli cosi zařídit. Nebo si odpočinout. Již nejméně z dvaceti metrů bylo možné zachytit silnější hlas matky, byť nebylo přesně rozumět předkládané kritice a pokynům. Což nebylo nutné. Svá slova adresovala dětem a nikoli cizím uším. Důvodem byla průběžná neposlušnost dívek. Co nastalo?
Jaksi samozřejmě slečna neposlechla a navzdory upozornění matky si cestu zkrátila přes trávník - už tak dost poznamenaný suchem, takže ne zcela zelený. Ušetření několika kroků a vteřin se jí nevyplatilo. Již po pár metrech se ozval bolestný výkřik. Patrně šlápla na vosu, pro něž je vrchol léta atraktivní sezónou. Jak znělo vyjádření rozzlobené matky? Jak se dalo čekat - „já jsem ti to říkala“. Zahnala ratolesti do chatky, aby nevykonávala divadlo pro přítomné. Stejně se klidu nedočkala. Nejen ona. Křik se z chatky ozýval ještě nějakou dobu. Opustit cestu se někdy nevyplácí…
Jak se při podrobnějším sledování ukázalo, měl nejméně dvě etapy. V první si matka přihřála rodičovskou polívčičku a všechny bez rozdílu zepsula a důrazně varovala. Ve druhé se slečny potýkaly mezi sebou, přičemž skrz zeď nebylo možné identifikovat příčinu. Lze spekulovat, že šlo o narušování až uzurpování osobního prostoru, možná o zapůjčování věcí bez dovolení, také o názory na chlapce v jejich školách a třídách či co se děje na sociálních sítích. Trochu ticho nastalo až po hlasitém zhodnocení ze strany matky - „tak myslím, že toho tahání a otravování už bylo dost“. Vzápětí přidala výzvu, aby se dívky ztišily a nekazily dobrou pověst rodiny. Snad přitom nezapomněly, kudy mají správně chodit. Nejlépe si postup jistě zapamatuje slečna s napuchlou dolní končetinou.
