Článek
Nadpis asi vypadá poněkud nepatřičně. Kdo by se chtěl spokojit s průměrností, když žijeme v době velkých a zajímavých příležitostí? Naopak. Musíme žít naplno, tj. nadprůměrně, využívat všech možností a nabídek, které se nám ukazují a předestírají. Nebo snad autor chce působit jaksi zpátečnicky a vystupovat jako škarohlíd a nepřející? Nikoli. Pouze mám v plánu upozornit na pár projevů, které se mi nezdají náhodné.
Kdyby se v přiměřeném rozsahu použilo nezměrné bohatství metody kritického myšlení, pak poslední slovo nadpisu zcela určitě odolá. Mírné komplikace nastanou s prvním. Abych nevyvolával dojem tajemství, podíváme se na konkrétní příklady. Kupříkladu stačí krátce zavítat do školního prostředí. Co uvidíme? Jak žáci a žákyně sedí v lavicích. No ano, žádné překvapení. Vyčkejme několik chvil.
Při bližším pohledu zjistíme, že se skoro vůbec nesnaží. Spíše z jejich tváří budeme odečítat, že se nudí, probíraná pátka je nezajímá a považují ji za otravnou a zbytečnou. Řeči příslušníky pedagogického sboru jdou jedním uchem dovnitř a velmi rychle druhým ven. Jen se nenechat „poškodit“. A hlavně nějak vydržet. Trápení ve školní třídě přece nemůže trvat do nekonečna. Jde o jakýsi rušivý prvek, jehož působení je nutné vydržet, až nastane skutečný život, tj. upřený pohled na displeje a oddání se možnostem moderních informačních a komunikačních technologií. Tam se něco děje! Registrujme, jak se zde doma směrem k úkolům a ve škole projevované nadšení pro průměrnost oslabuje, a leckdy až docela vytrácí.
Pokud sem budeme věnovat aspoň trochu pozornosti a navíc vhodně uplatníme zmíněné kritické myšlení, zakrátko odhalíme rozpor. Jeho podstata spočívá ve faktu, že jedinci jsou průměrní ve smyslu, že dosahují průměrných výsledků, obvykle plánovitě, zatímco od ostatních - především od pra/rodičů - očekávají něco lepšího. Ponejvíce nadprůměrný přístup. Nejlépe ve všech položkách, které se jich jako pouze průměrných uživatelů týkají. Jako nejvýhodnější vidí všeobjímající péči. Pak jsou hýčkáni a oprošťováni o úkoly, povinnosti a starosti. Mezi důvody, proč vyžadují nadprůměrný typ péče, je, aby před ostatními nevypadali jako socky. Přece nebudou nosit neznačkové oblečení! Chodit pěšky do školy! Anebo jezdit „jen“ MHD! Neletět k moři! Taková potupa! Nepřežili by ji. Vnímají ji jako úkornost.
Kdo se již v dětství a mládí vydá na cestu průměrnosti, měl by před zaujetím výchozího bodu přemýšlet, kam vlastně dojde. Bude se během svého putování scházet pouze s průměrnými lidmi? Jistě se bude chtít setkávat s lepšími. Ale kdo z nich o něj bude mít zájem? Jak se bude dívat na ohrnování jejich nosů? O kus dále se nacházejí úvahy o vykonávání průměrných prací. Takřka nikomu z dětí na dnešní škole se nechce pracovat vlastníma rukama. Ale s ohledem na dosahované výsledky zřejmě budou muset. Snad bude platit známá životní moudrost - „co si kdo nadrobí, má si také sníst“. Ale kdo by tak uvažoval? A na tak dlouhý časový úsek dopředu? Tvrzení dospělých jsou přece nesmysly! Oni chybně vidí!
Pozor - špatné zprávy ještě nejsou zcela vyčerpány. Navíc je potřebné se srovnat se skutečností, že na část dnešních dětí zůstane práce podprůměrná! Tady by si přáli mít ji aspoň nadprůměrně zaplacenou. Zmíněný sen se jim jistě nepodaří splnit. Důvodem je, že ani řada vzdělaných a opravdu kvalifikovaných lidí nedosáhne na průměrný plat. Nejpůsobivějším konkrétním příkladem nám poslouží učitelé a učitelky. Dlouhá léta trvalo, než je vlády dotáhly právě na průměr. Byť každá se zaštiťovala význam vzdělání a jak silný a nesporný vliv má na náš život, jeho kvalitu a na prosperitu celé země. Sliby chyby. A nemluvím a nepřipomínám slibovaných 130 %! Že by též naši politici projevovali nadšení pro průměrnost?
