Článek
Někdy se pro ně používá název „vata“ či také „prázdná a skoro nic neříkající slova“. Žel u některých lidí tvoří až osmdesát procent jejich komunikačních aktů. Zpravidla se zjišťuje, že průběh procesu nemají pod kontrolou, jak svědčí nadměrný výskyt slov „jako“, „prostě“, „kámo“, „jakože“, „takže“, „tedy“ a „jakoby“. Sem bychom měli započítat i méně slušné výrazy. U nich se někdy dostáváme na polovinu. Dost nevhodné vysvědčení.
Podle poznání odborníků na český jazyk se jedná takřka o současný mor v řeči. Zejména právě mladí lidé se nedokážou pořádně vyjádřit. O hodnotnosti a vyšší kvalitě bych vůbec neuvažoval. O jaké se jedná důvody? Jednak se jim nechce chodit do školy, aby se co nejlépe naučili rodnému jazyku. Jednak až příliš podléhají nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Položím otázku - mohou se tam jazykově zdokonalit? Patrně částečně v cizích výrazech. Jakou ovšem mají význam pro ně a pro případné komunikanty s nimi, když neznají český název, nedokážou ho vysvětlit a občas leccos popletou? Připomenu Cimrmana a jeho termíny a termiti. Jde o dost známý jev, který snad hodně čtoucím jedincům něco řekne. Našli bychom stovky jiných příkladů, kde záleží na přesném pojmenování, aby člověk nešlápl vedle. Třebas též neporušil zásady slušného chování.
Jak jsem od uvedených specialistů zaslechl, s podprůměrnými znalostmi by si žáci a žákyně neměli vytvářet kladná očekávání a dělat nárok, že se stanou úspěšnými v životě a především na trhu práce. Pochopitelně bude hodně záležet, jakého vzdělání nakonec dosáhnou a především, co díky němu budou moci dělat. Získat dnes maturitní vysvědčení ještě vůbec nemusí znamenat, že jsem dosáhl zvýšené úrovně. Poznatky a dovednosti části maturantů jsou totiž velmi slabé. A následná praktická upotřebitelnost v zaměstnání bývá mnohdy ještě horší. Úrovni a kvalitě zvládnutí jazyka bude dost často odpovídat zaujímaná společenská pozice. Je trapné, pokud se mezi lepší dere někdo opravdu přihlouplý a snaží se jim všem dokázat, jak je „kvalitní“. V závěru setkání s nimi zaznělo přání, možná jen toužebný vzdech „snad z toho vyrostou a život je něco naučí, k něčemu je donutí“. Já bych s nimi dílem souhlasil. Nicméně dodám, že bez pevných základů se moc dobře stavět nedá. Přesto znám pár aktivních samouků, kteří nevlastní skoro žádný „papír“, přesto jsou fakt velmi platnými pracovníky. Trénink, píle, snaha, cílevědomost… Tak zní správná hesla a přístupy. Kolik z nich vidíme u dětí a mladých lidí se zraky na displeji mobilního telefonu? Snad ještě cílevědomost u elektronické hry a při sledování tzv. zábavných videí.
Určitě by měl být zmíněn vliv C-19. Je potřeba vědět, že řada škol po něm zavedla praxi, že děti nejsou tzv. veřejně zkoušeny u tabule. Maximálně dojdou k interaktivní tabuli a do ní doplní, co jim kdo po cestě napoví, neboť většinou nevědí, nepamatují si či jsou nesoustředěné. A proč by se měly snažit, jestliže nápověda funguje? A pokud se nevyskytne, tak má odpozorováno, že paní učitelka ho doplní, opraví a řekne, že příště už bude lepší. A nebude se na něj zlobit, aby se na ni nezlobili rodiče!
Jistě lze kromě poruch pozornosti mluvit o vytrvalé únavě dětí. Kdo by se divil, když nejméně do půlnoci se oddávaly elektronickým hrám a dalším umělým aktivitám. Některé jsou již tak zkušené, že počkají, až unavení rodiče usnou. Pak je „konečně klid a nikdo neruší a neotravuje“. Poznatek se týká většinou dětí na druhém stupni. Dopadem je, že český jazyk málo používají. Někdy je komplikací, aby mluvily aspoň v holých větách. Tady se jasně prokazuje, že nečtou. Natož nahlas. A nečetli jim ani rodiče. Jejich hlavní zájem vypadal standardně - nechť už dítko zaleze, aby měli klid. Vždyť za celý den… Jak asi může u dítěte vypadat spojení stavů „nečtu“, „neopakuji si“, „neznám“, „stydím se“ a „jsem si nejistý“? Myslím, že uhodnout nebude - na rozdíl od ústního vystoupení před ostatními - vůbec těžké.
