Článek
Pro někoho jde o magická slova. Sláva. Konečně. Hurá. Ale často zaznamenáme rozpaky. A výjimku netvoří opačné podoby, že se dítě netěší. Nejraději by se aktu vyhnulo. Podívejme se proto na pár poznatků, zkušeností a spojitostí.
Leckdo nezaujatý by si mohl myslet, jak se děti do školy těší. Ráno je spatří, jak se usmívají a vzájemně se vítají. Prázdniny jsou u konce a je zapotřebí změnit prostředí a obsah činnosti. Dojem byl mohl dílem pravdivý a dílem nikoli. Především je potřebné vypustit konstatování, že kráčí o ryze individuální záležitost. Nemyslím pouze na položku „ne/těším se“. Každé dítě přichází v odlišném uspořádání a s nestejnou mírou citlivosti k sobě, k dění kolem sebe a samozřejmě ke škole a k procesům, které se v ní odehrávají. A také co bylo předtím. Vůbec neuvažujme o automaticky probíhajícím dění. Nemluvě, když dítě zabředne do určitých osobních potíží, z nichž část může být a bude rámována rodinnými elementy a komplikacemi. Vše se pak projeví na jeho chování, ať již dost přímo nebo formou skrývání. Na něj ovšem spotřebuje dost energie a času, což mu bude chybět během vyučování. Včetně startu.
Pokračujme zjištěním odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí, kteří potvrdí, že škola je pro dítě různě zajímavou oblastí. Našli bychom desítky a spíše stovky poznámek, postřehů a pocitů. Zhruba je lze rozdělit na skupiny - paní učitelka, kamarádi, výuka, kroužek zájmové činnosti, tzv. akce před školou, v ní a u ní po skončení vyučování. U každého půjde o docela speciální směs, která se bude průběžně obměňovat. Změny by nás dospělé neměly zaskočit. Vždyť ani my sami nejsme tak stabilní, jak si myslíme a jak bychom chtěli. U nás a přirozeně též u dětí budou ve hře tradiční emocionální a sociální procesy. U všeho se musí počítat s působením psychologických mechanismů a zákonů. Originalita jako na dlani.
Kdybych měl předložit konkrétní příklady, máme zde úkol a leckdy problém v podobě přeladění či přepnutí z prázdninového režimu do podmínek školního prostředí. Děti se liší v rychlosti, kvalitě a funkčnosti. Někomu stačí skoro lusknout prsty a je jinde. Naopak jiným nestačí týden a někdy ani měsíc. Uvažujme třeba též o pozici ve třídě. Leckdo by ji chtěl zlepšit, dostane ale příležitost? Čím by chtěl hned na počátku zaujmout? Že pobýval s rodiči až na Maledivách? Že si hned třetí den po konci školy zlomil ruku? Do jakého levelu se dostal při jisté elektronické hře? A půjde o prosazení takříkajíc ústní? Nebo má pocit, že zesílil a může si na leckoho dovolit? Ohledně pozic ve třídě můžeme uvažovat také - jakou lavici a židli obsadí? Jistěže konečné slovo bude mít vyučující. Mnozí příslušníci pedagogického sboru se snaží volbu dětí respektovat. U části z nich se přístup vyplácí, jen se musí dbát na dodržování hranic a pravidel. Občas je proto využije pravomoc k rozsazení.
Horší verzí bývá, když se někdo prosazuje v podobě, že jiné vyrušuje, všelijak atakuje a obtěžuje. Patrně trpí nízkou pozorností, ať již budeme uvažovat o spolužácích, rodičích a o dalších jedincích. Někdy žel nepřestane ani po několikerém upozornění. Od výše vzpomenutých expertů zaslechneme, že častou příčinou menších i větších současných potíží dětí je, že se jim skoro nikdo nevěnuje, nemá na ně čas, nemluví s nimi, neodpovídá na otázky a část z nich „raději“ ani není položena. Ke škodě všech zúčastněných.
