Článek
Že návštěvy nepřinášejí pouze kladné pocity a zážitky, je jistě známým jevem, který se nemusíme snažit speciálně zjišťovat a prověřovat. S vysokou pravděpodobností ho známe takřka všichni. Malé děti nevyjímaje. Leckdo z nich si svého času chtěl hrát s „cizí“ hračkou, ale byl více nebo méně omezován. Jindy se domů odcházelo dříve, než byla dohrána hra. Pozitivní zážitky tak byly násilně ukončeny. Ve třetí verzi se šlo domů příliš pozdě, když důvody stály především na straně dospělých, kteří se vesele bavili, zatímco děti se velmi nudily atd. Podívejme se na další konkrétní příklady.
Známe také případ, kdy lidé přicházejí na návštěvu, ale vůbec si nevšimnou, že se na místě něco změnilo. Hostitelé předpokládali, že jejich práce bude oceněna. Někteří se dokonce několik dní těšili, jak bude změna vbrzku registrována a jaké libé pocity u příchozích vzbudí. Leč nestalo se. Je jasné, že se v jejich hlavě objeví zklamání a rozprostře nespokojenost. Možná i zloba. Měli by něco z prožívaných prvků dát najevo? Babo, raď. K čemu bude jejich přiznání užitečné? Komu prospěje? Podaří se vztahy posunout? Jakým směrem? Kladným? Sotva. Možná později už k žádné návštěvě nedojde.
Pokud se tudy vydáme ještě kousek dále, čeho si můžeme povšimnout? Někdo nereagoval ani na tzv. návodné jednání domácích. Může jít třeba o významné pomrkávání či o dotaz „tak už víte, čím jsme vás chtěli překvapit?“ aj. Je natolik slepý? Nad čím přemýšlí? Myslí vůbec na něco? Někdo by si v dané souvislosti vzpomněl na pár filmů a zejména komedií, kdy se někomu napovídalo, ale on projevoval tolik ne/pozornosti a možná až necitlivosti a tuposti, že se úsilí stalo marné. Tehdy jsme se smáli a slovně se do něj trefovali, jak může být tak směšný a neschopný. Dnes někdo z tehdy se živě bavících zaujal jeho roli.
Nemusí se jednat pouze o předměty, třeba o novou TV, renovovaný nábytek, krásný vzorovaný koberec, zavěšený obraz aj. Svoji pozornost můžeme zaměřit také na lidi. Napadá mě, že příchozí si měli všimnout, jak vnuk hostitelů vyrostl, jak umí recitovat básničku, spočítat náhodně vyslovený početní příklad, případně jak rychle běhá atd. Záleží, jak je kdo nastaven, jakým směrem, co ho ne/zajímá a pro co ne/má pochopení. Není divu, že vznikají rozličné třecí plochy a nejasnosti. Poněvadž se většinou nepodařilo vykonat důležitý posun v osvojení potřebných sociálních a komunikačních dovedností, sotva můžeme očekávat pozitivní podobu probíhajících dějů. Kdo však je ochoten si mnohé odpracovat? U vaření, pečení a oprav věcí proces dobře chápeme. Tak proč spoléháme, že ve vztazích mezi lidmi půjde vše samo? Jakým právem?
Mezi poměrně dobrá řešení bude patřit aplikování citu pro situaci. Pokud se nám ho nedaří uplatňovat, máme možnost sáhnout po tréninku ve smyslu, že se naučíme klást otázky následujícího druhu - „a také nám řekněte, co je u vás nového?“, „myslím, že minule jste se chtěli pustit do…, jak to nyní vypadá?“, „již se vám podařilo naplnit ten hezký záměr ohledně…?“ atd. Nemusíme si jako příchozí přesně vzpomenout, ale druhou stranu potěší náš zájem. Jen bychom si měli dát pozor, aby nebyl podezřele vysoký a nepůsobil dojmem umělosti. Stačí pouze dopředu přemýšlet, čím bychom lidi kolem sebe mohli potěšit a povzbudit. Nebo je snad naším plánem je přehlížet, zašlapávat je a škodit jim? Proto zapracujeme také na svých postojích a na pocitech. Rozhodně nejde o stavbu pověstných vzdušných zámků, jak bychom zaslechli od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí.
