Článek
Nedávno jsem se několika poznámkami a postřehy dotknul přípravy nových příslušníků pedagogického sboru. Jasně jsme mohli vidět, že proces není tak jednoduchý, jak by se nezainteresovaným zvenku mohl zdát. Ano, vypadá snadně, budoucí učitel/ka si v klidu odsedí stanovený počet semestrů, složí zkoušky, nastoupí do školy a pak si „povídá s dětmi“. Za tolik peněz pěkná práce, ne? A ještě tak dlouhé volno! Jenže zde chybí informace, jak vysoké nároky školní procesy na ony osoby kladou, zejména na jejich osobní vlastnosti. Kupříkladu cílevědomost, trpělivost, sebeovládání, kázeň, ochotu neustále se učit a ještě by se dalo pokračovat.
Já bych si dovolil se na celou sféru podívat ještě jinak. Základem úvah je poněkud kacířská otázka. Potřebujeme vůbec studované učitele? Nestačila by nám prostě jen nějaká osoba před lavicemi, která by zprostředkovala potřebné informace a organizačně zajistila celý proces? Vycházím ze situace, která panuje na řadě škol, kde působí nekvalifikovaní učitelé a učitelky. Zdá se, že nejen nikomu nevadí, ale jsou přínosem. V čem spočívá? Ředitel/ka školy je spokojen/a, že má obsazeno místo a že nemusí nikoho shánět. Navíc na nekvalifikované osobě ušetří část mzdových prostředků, které může věnovat jiným učitelům, ať již jde o lépe odborně připravené jednotlivce, o nejdéle působící nebo o jeho opory a/nebo různé nejbližší, nakloněné, lichotníky a kamarády/ky. Spokojeni jsou také lepší učitelé. Mají dobrý pocit, že svého odborně a pedagogicky méně připraveného kolegu převyšují, což jim rozhodně přidá na sebevědomí. Obecně je lepší se hřát na výsluní než být v roli pátého kola u vozu. Mají-li horší náladu, je koho poučovat, kritizovat a na kom se jako na obětním beránkovi odreagovat. Bere-li nedostatečně kvalifikovaný kolega méně peněz, jejich spokojenost je ještě vyšší. Pozor - pokud jsou v místě dobré vztahy, právě napsané se neděje! Vše je v lidech!
Na spokojenost narazíme rovněž u dětí. Nekvalifikovaní učitelé zpravidla nejsou tak nároční, protože látku důkladně neovládají, nejdou do podrobností a jsou jim poněkud vzdálené odpovídající metody vyučování a výchovy, které se mnohým dětem nelíbí a třeba i protiví. Někteří vyučující možná ani nemají tušení, že existují. Čest výjimkám. Děti zde mohou získat ještě jednu výhodu. Osoba pedagogicky nepoznamenaná je někdy schopna uplatňovat poněkud netradiční přístupy, které zaujmou a motivačně přivábí menší nebo i větší část dětí. Tak například autor zná nadšence o přírodu, který místo výkladu děti protáhne parkem a lesem a mnohé jim ukáže na místě a ještě doplní o zajímavý příběh. Pak se nedivme, že se děti na neklasicky strávený vyučovací čas docela těší. A více jim uvízne v hlavě. Měly totiž možnost něco přímo vidět, zažít, procítit, sáhnout si, ochutnat / třeba kvetoucí hluchavku / atd.
Neměli bychom zapomenout ani na rodiče. V dnešní uspěchané době u nich nalezneme prvky spokojenosti z důvodu, že po nich nikdo nic nechce, nezatěžuje je, nepoučuje a nepřezkušuje. Kvalifikovaní učitelé totiž někdy propadnou své deformaci a rodičovskou schůzku si na / naštěstí / krátkou dobu pletou s vyučováním. Pak přítomné dospělé osoby poučují z pravopisu, cizích slovíček, z matematiky a z dalších předmětů. Jako by měli dokončit práci za ně?! Jak se rodiče po celodenním napětí a problémech v zaměstnání asi cítí, si dovedeme představit. Zejména když jsou jim kladeny dotazy, zda vyslovené pochopili a mají-li schopnost řečené doma dětem reprodukovat a pomoci jim obtížnější pasáže látky zvládnout. Za určitých okolností může být s působením nekvalifikovaného pedagoga spokojen i školní inspektor. Z jistého hlediska studované učitele opravdu nepotřebujeme. Je však otázkou, zda jde o správný přístup. Praxe ukazuje, že celkem jich existuje několik a že především na nás záleží, jaký bude vybrán a jací budou noví učitelé. Co je vlastně měřítkem úspěšnosti? Pouze probraná látka? Zaujetí a nadšení dětí? Osvojená látka? Chuť chodit do školy? Zřejmá úplnost všech výkazů?
