Článek
Kdyby někomu, zejména dříve narozenému, naskočila v hlavě myšlenka či obraz, jak do školního prostředí přijde na tematickou besedu tzv. příslušník, jde o možnou verzi. Dnešní mladí nebudou vědět, o čem je řeč. A patrně by je ona záležitost ani nezajímala. Že by byli na základě poznání moudrých osob nuceni opakovat někdejší historii? Zanechme spekulací - dnes se vydáme drobet jinam, ač vzdálenost nebude vesmírná.
Jak víme, málokteré dítě dnes chodí do školy pěšky. Zpravidla se nedopravuje jiným způsobem, při němž by muselo vynaložit vlastní aktivní úsilí, sílu, energii a také prvky jako pozornost, soustředěnost ad. Mnohý malý jedinec se nechá pasivně vézt. Nejčastěji osobním rodinným a někdy i firemním vozidlem. Doprava probíhá často za podílu policistů, neboť se děje v ranní špičce. Škoda prý je, že nejde vjet autem až na školní chodbu. I když až k lavici by bylo ještě lepší. Jednak by potomek nemusel ujít skoro nic. Neunavil by se a ocitl by se v pohodě. Jednak by rodiče měli jistotu, že se mu po cestě nic nestalo. Oni pak mohou v klidu vyrazit směr - místo zaměstnání. Tam si obav, napětí, strachu, zklamání, zátěže a stresu užijí dost. Alespoň jednu starost mají z krku. Ale co námitka - je škola zcela bezpečná? Úplně není.
Možná nám napomůže několik konkrétních příkladů, které by nám měly pomoci pochopit úskalí, jaká ve škole máme. Nebo alespoň jejich část. O jaké kráčí? Za prvé - děti se ve třídě „jen tak“ šťouchají. Od jejich paní učitelky se jim dostalo vícekrát vysvětlení, že se mají chovat hezky a co se dělá a co nikoli. Stejně neposlechnou. Sotva zmizí za rohem, „akce“ pokračuje. Dojde k silnějšímu postrčení a dítě padá na zem. V lepším případě se nic nestane a skoro všichni se smějí. Šlo o zábavu! Pěkně se odreagovaly! Mají příjemný zážitek.
V případě zjištění „akce“ a vyšetřování děti a hlavně viníci tvrdí - „to bylo ze srandy“. Co může dospělý dělat? Především když ví, jak zaujatě a spíše nesprávně budou reagovat rodiče. Jejich potomci by se přece nikdy neprali, neprovokovali a hlavně by nelhali! Pro úplnost dodám, že kdo by si myslel, že se dívky do uvedeného typu her nezapojují, hodně by se mýlil. Někdy je jejich podíl dokonce vyšší. Obvykle však nevyrobí tolik hluku jako kluci. Ale občas lze najít uspořádání, kdy je překonají.
Druhá verze platí hlavně pro chlapce. Oni si sice povšimnou, že po pěti letech pobytu ve škole přecházejí na druhý stupeň. Jenže sami se sebou jsou denně a neregistrují, jak jim roste fyzická síla, i když cílevědomě netrénují a ve srovnání s předchozími generacemi je jejich tělesná kondice slabší, jak hravě a přesvědčivě potvrdí učitelé Tv a dosahované výkony ve srovnávacích tabulkách. Fyzika je jasná. Původně nevinné postrčení může dopadnout znatelně hůře. Pádem hlavou či rukou na radiátor ústředního topení, na roh lavice či na její kovovou část, kterou se dotýká země. Podobně jako u židle, které musejí být bytelné, aby dokázaly vzdorovat nešetrnému zacházení žactva. Nebo narazí na roh skříně atd. Opět jen laškovali! Hráli si! Bolest je někdy dost velká včetně průvodních značek jako odřeniny, naraženiny, modřiny a podlitiny. Jindy až zlomeniny. Navzdory opakovanému vysvětlování a společnému utváření třídních pravidel a hranic pro chování. Jako kdyby školní řád neexistoval a vyučující pouze házeli hrách na zeď. Zbytek bude příště.
