Článek
Dovedu si představit, jak vzniknou dvě názorové skupiny. V jedné budou čtenáři vcelku souhlasit. Jejich zkušenost nadpisu odpovídá. Ano, utekli či přijeli z nebezpečné situace, ale tady jsou v klidu a čekají, co pro ně náš český stát připraví a udělá. A v jejich prospěch se odehraje nemálo, a tak mohou projevovat určitou bezstarostnost. Jde o dost realistický pohled části našich obyvatel. Je sice možný, ale nepatří mezi úplné.
Co si myslí lidé ve druhé skupině? Vůbec nebudou souhlasit. Zejména když velmi často vidí, jak zaměstnaní cizinci chodí do práce. Někdy mají úvazky dva, aby se uživili, neboť vlivem jistých byrokratických překážek nejsou puštěni na tzv. lepší pracovní místa, která by s ohledem na dosažené vzdělání mohli vykonávat. A tím vydělat více pro sebe, svou rodinu zde i v zahraničí a pro naši zemi. Snad tu brzo přijde změna k lepšímu.
Já bych si dovolil přispět třetím pohledem, který nám může poměrně dost napovědět. I kdyby nepřišla válka, mnoho našich občanů by přesto znalo název města - Oděsa. Třeba ho někdo navštívil. Minimálně slyšel, že se jedná o dost velké město, které leží na břehu Černého moře a má poměrně velký přístav. A také mořské pláže. Právě u nich se chci zastavit a pustit pár poznámek o bezstarostnosti Ukrajinců.
Poněvadž zmíněné velké město leží jižněji než naše republika, začíná tam být tepleji o něco dříve. Proto se u moře objevují lidé již během května. Jistě i dříve, jen na koupání nejsou zcela správné podmínky. První pohled na současnost by málo informovaného jedince dost udivil. Co se děje? Navzdory válce, která trvá více než dva roky, jsou zde otevřeny a v provozu stovky kaváren. Na plážích posedávají a polehávají lidé, právě turisté. V aktuálních dnech je teplo nad třicet stupňů, a tak skoro nic nepřekáží slunění, opalování a koupání v moři. Kdyby se tam pozorovatel zdržel jen pár desítek minut, vlastně by skoro ani nepoznal, že země se ocitla ve válečném stavu. Můžeme oprávněně mluvit a psát o bezstarostnosti Ukrajinců?
Ne tak docela. Do celého procesu vstupuje řada významných faktorů. Hlavně působení psychologických mechanismů a zákonů. Pokud něco trvá dlouho, člověk si zvykne, byť se jedná o nepříjemné a ohrožující záležitosti. Tak zní jeden z nich. Válka běží, ale život se nesmí zastavit. Kavárny proto bojují také, ale jinou „municí“ - o každého hosta. Naštěstí je zatím mají.
Přesto jejich provozovatelé a navštěvující osoby s jistou pozorností a ostražitostí sledují dění kolem sebe. Někteří se posunuli tak daleko, že nedbají výstražných signálů a hlášení. Zdánlivě klidně pracují, odpočívají, sedí nebo leží a sledují let ohlášené rakety. Co se ve skutečnosti odehrává v jejich hlavách? Za prvé mají dost vysokou důvěru ve vlastní protivzdušnou obranu. Za druhé vědí, že po zaznění poplachu by zpravidla měli pouze jednu až dvě minuty, aby přeběhli do krytu. Což by se zvýšenou pravděpodobností nestihli. Navíc máme třetí přístup - nikdo neví, jak dlouho bude mezi živými. Proč si nelehnout a nedat si kávu? Je možné, že všichni nevědí, že ruská raketa je schopna prorazit blok betonu o tloušťce 2,5 metru.
Zdá se proto správné zachovat co nejvíce klidu, nevzrušovat se „péčí“ o věci, které nemůžeme změnit, soustředit se na kladnou přítomnou chvíli a užít si relativního klidu a pohody, dá-li se o nich v dané spojitosti uvažovat a mluvit. Třeba bude za dvě hodiny či zítra po všem, myslím po jejich individuálním životě. Pro úplnost dodám, že národní označení v titulku je správně. Na plážích jsou výhradně místní občané. Občas se k nim přidají odpočívající vojáci po nasazení na frontě. Snad je jasné, že bezstarostnost Ukrajinců je pouze zdánlivá.
