Článek
Část čtenářů leccos kolem ukrajinských obrazů bude znát. Vždyť jich už několik bylo zveřejněno. Nevyhnul jsem se úseku osobních, rodinných a pracovních záležitostí a dotkl jsem se i školních.
Dnes bych rád představil další obraz, který jsem se snažil charakterizovat už v nadpise. Myslím, že by se měl stát součástí našeho vědění a příspěvkem k vyrovnanému pohledu. Podíváme se blíže na rodinu, která do naší země dorazila přibližně před dvaceti měsíci. Pro lepší orientaci zpřesním, že se tak stalo pár týdnů po zahájení bojů o Kyjev. Kdo ji tvoří? Hovoříme o šesti jedincích. Jednotku sestavují rodiče a jejich čtyři potomci.
Určitě v jejich případě nemůžeme mluvit a psát o velkém bohatství rodiny. Pokud by se něco většího dalo ocenit, nepochybně by se jednalo o snahu. Třeba nebýt na obtíž naší zemi a jejímu sociálnímu systému. Vděčnost za pomoc a vytvořené podmínky. Jaké tady můžeme zaznamenat reakce? Jeden český občan je pochválí. Přece přišli do pro ně cizí země a mají se snažit co nejvíce. Nejlépe aby nikomu nepřekáželi a výplaty si zasloužili. Druhý by s ním částečně souhlasil, zároveň by si uvědomil, že kdyby se on dostal do stejné či podobné situace, jistě by nezastával tak kategoricky znějící stanovisko.
U třetího narazíme na názor, že je hlupák ten jedinec, který se nesnaží od státu něco získat, když má možnost. Čtvrtý by zašel ještě o kousek dále a byl by nakloněn pozměnit údaje, aby se mu státní podpory v nějaké podobě dostalo. Leckdo by se blížil k padělání podkladů a k podvodu. Pátý by mu přikývnul, ale pouze kdyby se jednalo o jeho samotného a o blízké osoby. Ostatní by podrobil kritice. Zbývá doplnit posledního do šestice, kterému je proces vcelku lhostejný. On není, kdo by procedury hlídal. Dokonce na sebe ví, že kdyby hodně věděl, zbytečně by někomu záviděl. Již několikrát se mu stalo, že pátral po podrobnostech, avšak nakonec nebyl rád, když věděl více. Zbytečně se uvnitř užíral. Ostatně i my ostatní víme, že leckdy je lepší nevědět. Člověk se poté cítí klidnější, že?
Nyní se pozorněji podíváme, jak dění v rodině vypadá. Otec pracuje. Jako stavební dělník se v šest hodin ráno dostaví na místo, odkud se jede za prací. Vzdálenost většinou není velká, a tak se může začít pracovat poměrně brzo. Se svým pracovním úsilím zpravidla končí v 16 hodin. Občas později. Někdy se strachuje, aby byl doma včas, neboť jeho manželka zanedlouho odchází mimo byt, aby se pustila do přibližně tříhodinového úklidu jinde. Co dělá po zbytek dne? Stará se o rodinu. Někdo by si možná řekl, že neběží o mimořádné podmínky, tj. o kromobyčejný výkon. Lze souhlasit. Ještě nejsme na konci. Šest osob má spotřebu, i když se moc nerozmazlujeme, ne? Přichází pátek. Po něm přirozeně víkend. Pro ně neznamená a nepřináší odpočinek. Paní v sobotu brzo ráno odjede do velkého města, kde v prestižním hotelu celý den myje nádobí a podílí se na jiných pomocných pracích. Je nabíledni, že se jedná o velkou restauraci, kde o hosty není nouze. Stejnou šichtu zopakuje v neděli. Pochopitelně musí před odjezdem dostatečně zásobit zbytek rodiny jídlem, aby bez její pomoci „přežila“.
Jak se sama paní vyjadřuje, je ráda, že se nachází v ČR. Poté trochu posmutní a dodá, že s nejvyšší pravděpodobností se na Ukrajinu již nebudou vracet. Moc chtěli… Místo jejich bydliště bylo bombardováno. Mají dvojí neveselé zprávy. Po přechodu první fronty se dalo přebývat ve zbytku domů a ve sklepích. Po druhé vlně zůstalo velké rozbořeniště, kde život v podstatě vyhasl. Řadu měsíců doufali, leč uspořádání na Ukrajině se neustále zhoršuje. O státní dávky žádat nechce. Už tak není v optimálním duševním stavu. Nepřeje si, aby na ni místní pohlíželi jako na příživnici. V blízkém okolí ji už znají a jejího přístupu si váží. Ve vzdálenějším se riziko kritiky zvyšuje, ale tam se „naštěstí“ příliš nedostane.
Stíny a mraky se zde dnes patrně neobjeví. Nebo je snad někdo, kdo by s nimi měnil? Či jim záviděl?