Článek
Když se zamyslíme, mohlo by jít o několik různých podob. Tak například pohled na šikovná vnoučata. Zde může jít o hbitost pohybu na dětském hřišti, kde jim málokdo z vrstevníků stačí. Dědovi se bude zamlouvat, jak kluk umí kopat do míče, zatímco babička vítá zájem dívky o květiny a zvířata. Samostatnou kapitolou jsou hezké známky ve škole. Prvňáci a druháci berou školu jako dobré téma, ale pozvolna a někdy i skoky ustupuje do pozadí. Především když se jim moc nedaří a vrší se potíže s chováním. Kdo by rád mluvil o trojkách a čtyřkách a o poznámkách od vyučujících? Leckdo ze starších osob ocení dodržování zásad slušného chování. Zejména při pohledu na jiné děti! Pozdravit, poprosit a poděkovat žel není pro dnešní děti samozřejmostí. O projevech soucitu ani nemluvě. Ještě by se další chvilku dalo pokračovat. Myslím o odměnách i jejich opacích.
Měli bychom si připomenout též odvrácenou stránku procesu. Někdo by počítal, že vyvstane v souvislosti s dospíváním. Víme přece, jak drze se děti projevují vůči svému okolí a v podstatě nikoho nešetří. Neberou ohled ani na blízké jedince, kteří pro ně v dosavadním životě tolik udělali a leckdy obětovali. Nemluvě o úseku vydávání finančních prostředků na jejich život a též nákladů kolem vlastního času. Kolik je zde možné vyslechnout vzdechů, které bývají více či méně utajovány, aby zůstalo z pozornosti a zájmu vnoučat aspoň něco. Vždyť ona se raději a častěji přisají zraky k displejům a podlehnou široké a pro ně neodolatelné nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Doslova poté mizí v jiném světě a prarodiče ostrouhají. Nakolik je nadsázkou napsat - zbydou jim oči pro pláč?
Pokud k setkání dojde, vedou dospívající tzv. drzé řeči, dívají se na své babičky a dědečky svrchu, kritizují jejich názory a vůbec se vyjadřují značně neuctivě. Občas zazní poznámky, že už za nimi nebudou jezdit a vykašlou se na všechno… Jak svědčí výroky typu - „je tady šílená nuda“, „je tu slabý signál“, „pořád s něčím otravujete a já pak nestíhám všechno s kámoši“. „to jako myslíš, že tu budu něco dělat rukama?“ atd. Prostě se jim zde nevyplatí pobývat. No - někdy ještě trochu po stránce peněz a dárků. Obvyklý postoj vypadá - finance se vždy hodí, jen by jich mohlo být více, dárky jsou leckdy k ničemu. Objevuje se riziko tzv. peněžních návštěv, kdy bankovky jsou takřka jediným prvkem, kvůli němuž se mládež uvolí sáhnout na svůj drahocenný volný čas a k babičce a k dědečkovi pojede. Na nich by mohlo zůstat, aby útěchu hledali rovněž u svých vrstevníků.
Prarodiče se všelijak snaží děti nalákat. Někdy však příliš klesají, neboť mívají tendenci se zavděčit skoro za každou cenu. Babičky něco nakoupí, uvaří a napečou, ale příchozí mladíci a slečny nad jejich výtvory ohrnují nos. Dědečkové se snaží vymyslet nějakou hru, která však je označena za „blbost století“ atd. Nad displejem prostě nejde dnes vyhrát! Prarodiče nechápou, co na nich můžou mít! Vždyť oni se tak snaží. Není překvapením, že vlivem prokazované přizpůsobivosti senioři dokážou klesnout až na úroveň sluhy. Nijak příjemný pocit a ani pohled! Pro ně jako vykonavatele a ani pro nezainteresovaného pozorovatele.
Mezi známé cesty kromě jídla patří povolení hranic pro chování ve smyslu jejich posunu, rozvolnění. Děti vnímají, že si mohou dovolit ještě více než dosud. Na druhé straně se ale objevují potíže s rodiči. Stěžují si na zvlčilost potomků, ale zároveň jsou rádi, že je mají kam na pár hodin či dní vyexpedovat. Přece jenom nemají tolik dnů dovolené. Mít od nich chvíli pokoj má v dnešní uspěchané době svoji hodnotu. A mají pouze jedny nervy. Možná by si měli ujasnit, co je pro ně důležité teď a jak se budou na probíranou oblast a na svoje kroky dívat s určitým časovým odstupem. Kdo by ale byl schopen a ochoten udělat si čas? Navíc si uvědomme, že myšlení bolí.
