Článek
Něco mi v hlavě říká, že o něco přesnější by po věcné stránce byl titulek - Pes a slušný pán. Třeba se někomu bude zamlouvat, aby se sám zamyslel, která podoba je lepší a výstižnější. Já se mezitím zastavím u dvou příběhů, které nám oblast budou ilustrovat.
Prvním zdrojem je pár slov, která jsem slyšel na setkání s lidmi, kde jsem se ocitnul ne úplně náhodou, ale neměl jsem tam žádnou aktivní roli. Takže tak trochu do počtu. Což samozřejmě neznamená, že tam nesmím vidět, poslouchat, cítit a pamatovat si atd. Naopak se snažím užívat si pasivní role a svobodně si všímat a přemýšlet. Projednával se tam případ, kdy jistý muž vlastnil psa. Jeho hlavním účelem bylo, aby hlídal dům a poměrně rozlehlou zahradu. Mezi lidmi se říkalo, že muž se k psovi nechová hezky, ale pes ho na slovo poslouchá. Možná právě proto. Poslechne na slovo, aby neměl potíže. Tak leckdy konají děti doma a ve škole a rovněž podřízení v práci. Projevuje se u nich poslušnost, tj. plní úkoly a povinnosti proto, že musejí a mají strach z trestu. Jistě je i pro psa příjemnější poslechnout, než aby byl bit a majitel mu výrazně snížil příjem potravy.
Jednoho dne se stalo, že muž nechal pootevřená vrátka a jeho chlupáč jimi proběhl. Pochopitelně neznáme jeho úmysly, neboť do psí hlavy se podobně jako do lidské nevidí. Z následujícího děje by se dalo vyvodit domněnku, že asi měl ve svém psím těle hodně napětí, kterého se potřeboval zbavit. Jako lidé přece známe situace, kdy nám vadí hned několik věcí, ba někdy se člověk zlobí tzv. na celý svět. Námi sledovaný pes spatřil na ulici vhodný objekt, na který poté zaútočil. Stal se jím malý chlapec. Nebudu líčit jednotlivé fáze dění. Stručně poznamenám, že mu pes ošklivě rozkousal kus ruky. Majitel pak zasáhl, ale pes ho jako jindy neposlouchal, jak bylo potřebné. Ba ohnal se zuby po svém chlebodárci. Asi usoudil, že když mu bere „hračku“ a ještě ho přitom tahá za ocas směrem od ní, klidně může „vyrazit“ i na něj! Jak vypadala finální část? Z přítomných někdo zavolal posádku RZS, kluk měl následky, byť nikoli tragické, příslušný orgán záležitost šetřil a mj. nařídil „utracení nebezpečného psa“. Jenže ne vše se podařilo splnit. Pes dále pobíhal za plotem, přičemž pán krmil lidi kolem sebe historkou, že jde o jiného. Jen si musel pořídit velmi podobného, neboť jeho předchůdce „měl moc rád“. Poněvadž se dlouhá léta na vsi prezentoval dost nevybíravým chováním, takřka nikdo si netroufl jít proti němu. A nikdo mu ani nevěřil!
Druhým zdrojem je můj vlastní zážitek. Jako jindy k němu došlo na lesním běžeckém okruhu. Asi na padesát metrů dopředu jsem spatřil postavu. Jak mi kameny a kořeny pod nohama a posléze oči dovolily, identifikoval jsem v něm muže. Pak jsem si při dalším pohledu všimnul, že se kolem něj cosi pohybuje. Za pár mikrochvilek bylo jasněji. Jde o psa. A počínal si docela živě. Již jsem se začínal připravovat na setkání s ním. Vzápětí si mě pán povšiml a hbitě psa přitáhl k sobě. Hned jsem ocenil, že ho nemá volně puštěného. Za druhé jsem cítil potěšení, že na mě jako na běžce, který by se rád soustředil na svůj výkon, bere ohled. Je možné, že má za sebou nepříznivou zkušenost se svým miláčkem, ať již by se jednalo o aktuálního nebo o někoho z jeho předchůdců. Patrně dobře ví, kdo nese za chování psa osobní odpovědnost. Možná byl dokonce nucen někomu zaplatit jistou částku, aby věc nemusela být postoupena soudu. Teprve zde se vlastně nachází přímá spojitost s nadpisem. Nemyslím, že bych chtěl cosi zachraňovat na pověstnou poslední chvíli. Název zamyšlení se má nacházet v kontrastu s děním kolem prvního psa.
Závěr je nabíledni. Pes je pes, tj. zvíře. Nemůžeme od něj chtít tolik jako od člověka, myslí se s přihlédnutím k jeho mozkovým kapacitám. V hlavní roli vystupuje lidský jedinec. Neměl být utracen pes, ale měli potrestat člověka. Má velkou hlavu, v ní velký mozek a je jeho povinností, zejména jako dospělého, předvídat důsledky svého počínání, v daném případě choutek bitého psa! Kdyby si počínal správně a rozumně, nemusel být malý chlapec ošklivě zraněn!
